III. Voliéry.

Tak mezi zdí, jež břečtanem se halí,

a v středu platánů, jichž kůra šedá

se loupá stále, zřím je, ona bledá,

on s velkým jabot růžný markýz malý.

Před voliérami tu dlouho stáli

a zřeli, páv jak nádherný chvost zvedá,

jak čepejří se doupnák, neposeda,

jak špaček vrtí se v rej neustálý.

„Zda nejsou srdce naše jak ti ptáci?“

Chtěl dvorným být a pronést slovo vtipné.

„Však dobře obehnat je mříží těsnou!“

Jen vzdychla ona. Jak když vosa štípne,

ten vzdech jej bod’. Již v kiosk s ní se ztrácí,

kde, čím dřív tím líp, v objetí si klesnou!