III. Ó však mi ji nevzbudíte!

Ó však mi ji nevzbudíte!

Tvrdě se to, tvrdě dřímá,

mráz kdy požeh’ růže na rtech,

v srdečko kdy padla zima.

Sypala jí lípa květy

na přikrývku vonnou, tenkou,

zaslzela drobnou rosou,

zaplakala nad stařenkou.

A to modré nebe pro ni

také drobné slzy lilo:

nad hrobem jí nejkrásnější

za hvězdičky rozsvítilo.