III. Výjev citů

Jako matka pro syna běduje svého,

Když se mořem vrací z kraje dalekého,

Když divoká bouře, ze všech zuříc stran,

Strach a zkázu z tisícerých sype bran

Na loď ztříštěnou, sem tam se zmítající,

Na niž matka s břehu hledíc zoufající

O pomoc i zem i nebe zaklíná, –

A však sám jen Bůh jest pomoc jediná:

Takto tesknilo jest věrné Čechů plémě,

Když po končinách všech naší krásné země

Letěla na orlích křídlech smutná věsť,

Že nemocí drahý Kníže sklíčen jest!

Tisícero srdcí bylo zarmouceno,

Tisícero hlasů lásky projeveno,

A hle, slitovalť se na nebesích Pán,

A syn našich králů nám je zachován!

V hradu císařském, kde nad manželem bděla

Drahá choť v postavě strážného anděla,

Kde se kryl hluboký tajný žel a stesk,

Zňal se útěchy blažící svit a blesk!

A hned každé srdce nové blaho cítí,

Útěchy paprsek ze všech očí svítí,

Plesalť radostí náš milovaný Král,

Že mu Bůh milého bratra nazpět dal!

Tu se tisícero vznáší v nebe díků

Z vděčných srdcí k Hospodinu slitovníku,

A po těžké, dolehlivé žalosti

Světí veškera vlasť svátek radosti:

„Zdráv buď, drahý Kníže! v rodu svého lůnu,

Slovanům jsa štítem, nadějí jsa trůnu,

Láskou národův oblažen synovských

Svědkem buď a tvůrcem činů královských!“