III. Vždy cos mne táhne, modré hory, k vám,

Vždy cos mne táhne, modré hory, k vám,

jak slovo milenky a přítele;

já s myslí veselou k vám pospěch mám

a mlád se v žití vracím, vesele.

Jak byste měly světa pravou líc:

zvuk, píseň, vůni, milé přístřeší,

ba i to lidské srdce lidským víc,

že dojme pravdivěj i potěší.

Jak byste měly ještě v zásobě,

co ostatní svět nuzně promrhal:

květ, mladost, krásu v krásy podobě,

i radost, důvěru i pravý žal.

Mně jest, jak měl bych ve vás nalézti,

co nenacházím, ale hledám přec:

tu pravou slzu v lidské neštěstí,

to pravé slovo na útěchy řeč.

I jest mi, jak by lepší moje část

v tom vašem modru toužíc bloudila:

tam duše cítí v sebe ji se klást,

jest plná a jak v květy rozvilá.