III. Vzpomínky z mládí.

Po stepi čert s Twardowským jeli

a tento hovor spolu měli:

Jak tichá v jeseni step láká

v dny minulé mou duši zas!

a rázem hroužím letem ptáka

se v toto moře čárných kras.

Zas vidím starý dvůr náš vlídný,

sad s hnízdy drozdů, pěnkavek,

kde jednotvárně sladký, klidný

mi první život mládí tek.

Ó směj se! za ty upomínky

já nedám světa poklady,

ni lásky věno, slávy vínky,

ni rozluštěné záhady.

Tam štěstí na všecky se smálo,

jak z talíře, tak z korbele. –

A časem z dívčí postele.

Tam pohnutí mé v slzy tálo.

Ó svatvečery! neděle!

kdy srdce v souzvuk s vírou hrálo!

Ó mluv si, co chceš, všady, vždycky

jen venkovan má život lidský!

Teď v posled budeš idyllický!

Ó širá stepi, kterou věncem

objímá obzor dokola,

teď, když je podzim tvojím žencem,

kdy listí rudne, plápolá,

a v chůzi šustí svadlá tráva,

co z duše mojí vyvolává

to hlubé tvoje mlčení!

Jsem dítě zase, po tvé nivě

se honím, ryju v hřebce hřívě

a slyším větru kvílení,

jak shýbá štíhlé, velkolepé

našeho dvora topoly

a divě s nimi zápolí,

jak mnohá větev v okna klepe,

kdy chůva po večeři naší

nám říkávala: „Děti, straší!“

Ó věru, to jest dojemné!

Jak zapomníti? tajemné

vždy pro nás byly vánoce:

dvůr sněhem zavát hluboce,

a kryty kožešinou saně

juž čekaly, kdy o půlnoci

nás zavezou ke kostelíku.

A my tam byli v okamžiku.

Mne posud jímá divnou mocí

ta píseň o zrození Páně.

A potom tříkrálový svátek!

my čekali jsme, kdy u vrátek

se mihnou svatí magové,

odění v pláště nachové,

a za nimi jich věrný stín,

nás bavil nejvíc mouřenín.

Ta světla po sněhu do dáli

tak tajemně se táhnoucí!

My vůni kadidla jsme ssáli

svou duší, vírou práhnoucí,

když svěcenou se křidou psalo,

plot každý zažehnán i trám,

by nebe chlívy ostříhalo

vzdor nemocem a nehodám.

Ó směj se dále, v těchto cetkách,

v té záři papírových hvězd,

v tom nerozumu, dětských tretkách

jest víc, než tušíš – život jest;

tam poesie plné zdroje,

tam ještě nadšení a cit,

ó nech mne, nech mne, bez úkoje

chci z upomínek studně pít!

Jak strašně směšným je ten lid!

A nejkrásnější pro mne vděk

měl vždycky tichý podzimek,

já zbouzíval se ráno časně,

a tu mi do postele malé

zněl cepů zvuk, nad všecky básně

ten v duši zůstal mi a stále

tam zní svou hudbou odměřenou;

já poznal hned, kolik jich mlátí,

a radosť měl jsem nelíčenou,

jak zvuk ten dvorem dál a dál

se jednozvučně rozléhal.

Já viděl z okna stohy státi,

jak v nebe zamlžené čněly,

a vločky kouře povznášely

se nad hřebeny tichých střech,

kde na doškách juž rostl mech.

Já u mlatců byl vždycky rád,

mě těšil cepů zvučný spád,

a dělníků žert, rozhovory;

já vrabčáků rád vídal sbory,

jak poletali kolem vrat,

jak mnohý drze zrní krad,

se ranou cepu nepolekal,

dál švitořil a dále těkal.

A když napadnul první sníh

a roztáh se jak loktuš bílá,

do které step se zahalila,

ztich hlučný ryk her dětinných.

A krb nás vítal, báje steré

o bludičkách a vodníku,

o ohniváči, v mlze šeré

jak svítí co vích na koštěti,

od lesa skočí ve mžiku,

přes lada dlouhá větrem letí,

a stepí jedete-li v noci,

u povozu vám rázem stojí,

jak metelice přikvačí;

vy chvějete se bez moci,

on obrátí vůz na zad vojí

a do košiny vytlačí

vám žhavé prsty na památku.

A jinda zase kolem statku

se mihá – ale neuškodí.

A četná jiná strašidla,

jež naše bába zahlídla,

jež kolem hřbitovů se brodí,

nám ke krbu svou snesla říš.

Teď tomu přec juž nevěříš?

Co, nevěřím; a věřím znova,

jen vykládej – jen díš mi slova,

jen rozumuj – jsi pedant suchý,

pro vření přírody jsi hluchý,

sám hmota, jak chceš mluvit s duchy?

Když poprvé jsem zvědavý

na školskou lavici si sed,

tu chtěl mi tlouci do hlavy

ten jeden hloupý školomet,

že není vůbec světélek,

že báchorkou jich klamný let,

to přelud smyslů, nebo v mlze

snad v půlnoc tmavou, příšernou

prý kdosi chodí s lucernou.

Já vím nevěře jeho lék.

Ó bludičky, vy duchů slze,

kde těkáte, se slétněte

a scupejte mu hřbet a záda,

jak ovcí vyplašených stáda,

by uvěřil – že žijete!

Tys veliký v svém rozhorlení!

Jak může nestydatý chlap

mi dokazovat, že cos není,

co sám jsem viděl, často šláp

jsem v tance jejich plesný kruh,

a zavedly mne – ví to bůh,

a přeludy to nebyly.

Jdi, brachu, byl jsi opilý!

Svým výsměchem ty nedovedeš

mi zatemniti mládí čas,

jest protržena citů hráz

a ty tam jako vlna sjedeš:

ó přej, ať krásný tento kvas

dnů minulých si obnovím,

pak dělej, co chceš, pak jsem tvým!

Nuž libo-li ti, pokračuj,

dál idyllu svou vypravuj,

snad miloval’s juž jako hoch,

neb k tomu, vidím, tíhne všecko

a čiperné byls věru děcko,

a jistě dělal’s, co jsi moh.

Kdo ví, kdy poprv milujem!

Jeť láska moře, srdce v něm

je malá, hloupá rybka zlatá,

ji láká všecko poprvé,

i nedbá sítí, na tenata,

na udice a do krve

se zakousne a sebou cuká.

Ó první lásky krutá muka!

Pak přivykne si udici

a trochu otře sobě časem

lesk šupin, zlatem zářící,

ne s každým spokojí se masem,

jež chce ji lákat na prutu,

juž sobě zvolna vyhledává,

však to juž není láska pravá.

Však mluv co mluv – vždy první host,

jenž s láskou jde, jest smyslnost,

a perla, kterou velebíte,

vždy v hloubi leží ve rmutu,

vám chvíli kyne její svit,

však v kal se záhy potopíte

a perlu necháte juž být,

a máte z celé velké lásky

jen nudu, tíseň, trud a vrásky.

Co pravíš, může všecko býti,

však láska ta jest ostnem žití,

mne podnes posud rozchvívá

vzpomínka něžně truchlivá.

Když u nás přišel svatý půst,

tu bylo v celém domě zvykem

jej nejen světit hladem úst,

leč modlitby též dlouhým cvikem;

tu každý večer růženec

v své ráje vítal všecku chasu,

i děti také; divná věc,

mne nudilo to, u zdrávasu

juž třetího já vždycky spával.

Hlas, modlitby jenž předříkával,

mne ukolébal v tichý sen.

Tu jednou, náhle vytržen,

jsem rozhlížel se jizbou ztmělou:

Vše na kolenou, pohroužen

do modlitby, každý tvář celou

měl skrytou pokorně v své dlaně

a říkal Zdrávas, Anděl Páně.

Blíž u mne děvče klečelo,

juž ubožátko rozespalé,

a sotva chudák vědělo,

že košilka jí neustále

se posouvala s plných ramen,

že rámě jako bílý plamen

se šerem jizby zaskvělo.

Já vypoulil své dětské oči

na tento měsíc nový, bílý,

hlas v ústech váz mi v této chvíli

a dlouhé nudné modlení

víc nebylo mi trápení;

já celou noc jsem nemoh spát,

já stále zřel to rámě plát.

Tu maličkosť ti věřím rád.

A jak pak dále, milý hochu,

rci, milovali jste se trochu?

Já na ni zřel jak na světici;

co v duši mé se tenkrát dělo,

ni matky oko nevědělo.

Ó dobo, juž jsi minula!

Nu dále, dále, co se stalo?

Tak brzy chudák zhynula!

Když více nic – to je věru málo.

To děvče bylo sirotek,

ji matka vzala ze soucitu.

Při sporé louče slabém kmitu

já stopoval jích údů vděk,

a byla jako květina,

jež rozvíjí se příliš záhy,

a nemajíc dost rosné vláhy,

usýchá, hyne. Dětinná

zřím ústka její, jahod nach,

jak zvolna barvu ztrácí, mění,

jak svadlé zvonce v podjeseni,

když zavál ostrých větrů tah,

a slábla víc a polehala;

leč o Sobotkách přece vstala.

My za dvorcem jsme zářící

si zapálili hranici

a zpívajíce staré písně

přes plameny jsme skákali.

Do divých hochů, děvčat tísně

ji zvuky píšťal lákaly,

a smála se; a když já k skoku

se chystal, ona ihned za mnou;

svou přecenila sílu klamnou

a skočila též po mém boku,

a plamen výše po ní šleh,

a chytila, a křik a vzdech!

Hned vědra vody lili v žár,

však souzen byl jí dávno zmar

a zahynula v plamenech.

Ty mlčíš, vida, tak i ďábla

ta smutná zvěsť má zasmušila,

tvých žertů střela také schábla.

Ó nevíš ani, kolikrát

juž ztracená a oběť hříchu,

za čistý ten květ tajně v tichu

se duše moje pomodlila!

To nebyla přec pravá láska,

to lásky jenom předtucha,

jen její pozlacená maska,

to šeptala ti do ucha

tvá vášeň poprv probuzena.

Já v lásku dětí nevěřím,

jeť lásky schopna pouze žena.

A přec mé duše zášeřím

jen oné dívky obraz plane

co jediné a milované,

ty druhé, které přišly pak,

tvé dílo jsou a světa brak.

A líbal jsi přec statečně.

Však myšlénkou vždy povděčně

jsem v minulosti svojí dlel

a nechci, abych zapomněl.

A jejich ústa oněměla,

v trysk hnali koně, noc se stměla.