III. (Vzývání)

Nahost chci stvořit,

jež má býti inkarnací slavnostního rána.

Moje šťastná, věčná mladost má tu býti vyzpívána.

Oko, hleď prozřít!

Vtělená záře,

neuvědoměle planouc v šerosvitu lesa,

všechna nová, všechna cizí. Udolána před ní klesá

pomluva tmáře.

Všechno je hutnost.

Mihotání jest mi spiati jedním prudkým vzmachem

v pevnou formu, ale do ní musí vejít v chvění plachém

žárlivá cudnost.

Konat chci dílo.

Dílo jako pravda. Nahé. Pyšně k nebi čnící,

jako chrám. – A zas jak hudba houslemi a gongy znící.

Přispěj mi, sílo

světlého boha!

Kéž bych tvorbou, ztužen všecek oddaností svojí,

došel k vítěznému cíli. V něm nechť po úporném boji

stane má noha!