III. ZBOJNÍK

I šli přes lesní mýtiny,

přes lesů vonné hlubiny,

kde lípy víc než tisíc let

už staré, byly samý květ.

Milion hučelo v nich včel,

až celý prales jimi hřměl,

jak umnou rukou rozhrány

mohutné v chrámě varhany.

I uvolnili všichni krok.

„Tu, milé dcerky, třeba rok

v pokoji prožívat bych chtěl

v zátiší při bzučení včel.“

„Tatíčku, nás by tu jal stesk.“

V tom zaduněl hrom, kmitl blesk,

k zemi se prudký liják snes,

že bublal zdroji celý les.

U cesty lípa kotlavá,

král v nitro se jí schovává,

i rozesmáné princezny:

„Ach, tu je pobyt líbezný!“

„Ze dřeva lávka tu i stůl.“

„Pohárek vína, upit půl.“

„Z mechu a listí lehátka.“

„Toť rozkošná je komnatka.“

„Čí příbytek by to as byl?“

„Snad polních skřítků, lesních vil?“

V tom pitvorně je pozdraví

trpaslík drobné postavy:

„Kdo jste?“ „Král s třemi dcerami:

procházím lesy, horami,

bych zvěděl, co se děje v nich.“

„Věz, bují tady lesní pych.

Dozrává zločin. – Králi náš,

životem svým i dcer svých hráš:

zbujnělí muži, jinoši

kraj kolem plení, pustoší.“

„Doufám, že ušetří mne snad?“

„Dcerušky tvé jsou plny vnad:

na jejich vroucí prosbu jen

nebudeš, králi, utracen.“

Král zvážněl, princezny jal děs:

„Kdos?“ „Sluha jich, mám rozkaz dnes,

chodbou vás odvést v temný sklep,

kde na vás čeká s vodou chléb.“

Odhrnul stranou listí, mech:

zřít schody, všem se tají dech,

rozžíhá kahan, zve je dál,

však váhá sestoupiti král.

Krůpěje řinou s vlhkých stěn.

„Zahyne, kdo tu uvězněn!“

král šeptá, princky tají vzlyk.

Vstupuje jiný trpaslík:

„Vězňové mají dojít hned

pod lípu v shromáždění střed,

vzkazuje vůdce – loupežník.“

Vyřídiv rozkaz, posel znik.

Hned opouštějí sklepení,

před zbojníky jsou vedeni:

dvanáct jich stojí dokola,

v očích jim smělost plápolá.

Zem vystlána je koberci.

Král praví: „Mluvit s vůdcem chci!“

Vystoupí jinoch z kola ven

sličnější nežli jarní den.

Zbroj zlatá, šat pln nádhery,

hled hrdý, bujné kučery,

topolu ztepilého vzrůst,

natrpklý úsměv kolem úst.

Před králem ukláněje plec

dí: „Králi, jsem tvůj zajatec:

sotva jsem spatřil dcery tvé,

opouštím křivé cesty své.“

„Nežádáš po mně výkupu?“

„Dovol mi pouze chalupu

zde v horách vystavěti z dřev –

mým druhům odpusť, ukroť hněv:

Budem ti v lesích chránit zvěř,

pytláckou z lesa honit sběř,

hle, odhazuji na vždycky

s obuškem nůž svůj zbojnický.

Však po boku jak nebes stráž

chci jednu z dcer tvých, pane náš.“

Domluvil. – Zaklopený zrak

stojí tři princky, král dí pak:

„Myslím, že sotva která z dcer

se odhodlá jít v lesů šer,

uzamknout v lesích mladost svou

a stát se paní polesnou.“

Rozkošný důlek na líčku

dí Růža: „Snad já, tatíčku:

šumění lesů ráda mám.“

„Klekněte, ať vám požehnám.“

A hod se slavil svatební

ne den, dva –, ale dvacet dní,

pilo se jen a tančilo,

až vše se snědlo, vypilo.

Svatební hosté veselí

pak rozešli se, rozjeli

do stran a světa úhlů všech –

naposled král se loučil v spěch.

Vrch se na vrch kupí, hora na horu,

v horách chatrč z dřeva, v stínu javorů,

vdova bydlí v ní: má dceru Barboru,

Martin – pytlák vcházívá v jich komoru.

Pod okýnkem v skalách hučí ráztoka,

lesy kolem oddýchají z hluboka,

a přeběhne vlků smečka divoká,

výkřik orla zaléhá sem s vysoka.

Věčné šero vládne v lesní hlubině.

Slunko svitne v polední jen hodině,

ptáče zřídka zacvrliká v jedlině,

matka mlčí, Bářin zpěv zní jedině.

Před úsvitem ranním v jizbu Martin vpad:

„Báro, zle je, spáchal zradu kamarád:

prchám,“ – „Zůstaň!“ – „Nesmím, ač bych rád,

s Bohem!“ – „Nezapomeň, synku, na návrat!“

„Brzy pro vás obě přijdu!“ zmizel v les.

Zahřmí rána – druhá – třetí. Hrůza, děs

schvátí ženy: „Martin vyvázl či kles?!“

Vyšly na práh: V lese slyšet hlasů směs.

Hory hoří v zlatém jitra plápolu,

kos se ozval z vonné jedle vrcholu,

smutný průvod vyšel z lesních výmolů:

na nosítkách nesou Martinovu mrtvolu.