III. Zima jde, ó nejde, letí

Zima jde, ó nejde, letí

na perutech! – Vzhůru, děti,

jásot náš ji vítej, smích!

Chumelí se sníh.

Což tu doma teplo, milo.

je-li venku mráz a bílo,

pohádky jsou krasší,

sníh kdy venku práší. – –

Však, co hrůzy, bledá zimo,

neseš mnohým! Viz, jdi mimo,

co tu v chudé síni běd,

vše kdy poutá led.

Dobrá máť tam k srdci tiskne

skřehlé děti; z oka tryskne

sterá slza. – Běda,

pomoci však nedá. –

Než, ten Bůh, jenž světům velí,

nedopustí, aby mřely

ubohé ty děti. V čas

sešle lásky jas.

Jako kouzlem bídu mění

rukou dárců v blahé snění.

Oči dítek září,

štěstí kvete v tváři. –

Tak my chudí smutně zřeli

sněhům vstříc, kdy v kraje spěly,

chabý úd se zimou třás’,

když dul krutý mráz.

Ale teď nám teplo v duši,

neboť hrůzu zimy kruší

Vaší lásky zdroje,

plaší strastí roje.

Srdce plna citů vroucích,

radost plane z očí žhoucích,

jež dí víc, než může ret

díků povědět.

Každý vzdech náš k nebi letí,

vyprosit chtí vděčné děti

květy štěstí, květy blaha

pro ta Vaše srdce drahá,

a pak – Boží požehnání

vždy, ó vždy kéž k Vám se sklání!