III. Zjevení sv. Lazara.

Na dvoře když slavnosti vše

sňatku, jenž tak králi milý,

doňy Jimeny s Rodrigem

v slávě vší se ukončily,

na pouť ihned Cid se vydal,

od krále vzav odpuštění,

k apoštolu do Sanjaga,

k svého slibu vyplnění.

Milerád král svolil, hojně

pak jej podaroval, k tomu

prose k velikému dílu

by se brzy vrátil domů.

S Jimenou též rozloučil se,

by s ní dobře zacházela,

odevzdal ji matce svojí,

by jí vyhověla zcela.

Dvacet hidalgů jen vybral

ku cestě si na ochranu,

mnoho almužen pak rozdal

pro Boha a svatou Pannu.

A jak jel, tu vedle cesty

málomocného zřel tkvíti

hluboko až k pasu v bahně,

zkad se nemoh vyprostiti.

Pro lásku on boží prosil,

ve velikém úpěl hlase,

odtamtud by vytáhl jej,

že mu poslouží to k spáse.

Jak to slyšel Roderigo,

s koně stoupil, k chorci pádil,

vytáh z bahna nemocného,

za sebe jej na kůň vsadil.

Vzal jej s sebou do hospody,

u jednoho jed s ním stolu,

kázal připraviti lože,

na němž oba spali spolu.

Takto asi ku půlnoci

málomocný nespal, pouze

Rodrigovi, jenž spal pevně,

mezi lopatky dých dlouze

a tak prudce, že tím dechem

Rodrigo se zbudil, zvedal,

zlekán vedle sebe, v jizbě

málomocného kol hledal.

Nenašel jej a po světle

dal se hlasně do volání,

a když světlo přinešeno,

po nemocném nikde zdání.

Když leh znovu do postele,

hlubě jal se přemítati

o všem tomto a v tom viděl

vedle sebe muže státi.

V bílé roucho zahalený,

vlídně jemu ve tvář hleděl,

„Bdíš-li, či spíš? Roderigo?“

„Nespím!“ on mu odpověděl.

„Ale pověz mi, kdo ty jsi,

jehož roucho jasem svítí?“ –

„Slyš mne, já jsem svatý Lazar,

a chci s tebou hovořiti.

Já jsem onen málomocný,

jejž jsi spasil k Bohu z lásky,

Rodrigo, Bůh miluje tě,

vše ti splní bez otázky.

Tak, že všecko zdaří se ti,

co jen začneš velikého,

buď to v míru, nebo v boji,

jen když ke cti je to Jeho.

Slavný budeš, obávaný

od křesťanů, mouřenínů,

že ti nikdo neublíží

v žádném nepřátelském činu.

Nepřemožen celým světem,

čestného až do skonání,

nade všemi vítěz budeš,

Bůh ti šle své požehnání.“

Při posledních těchto slovech

zmizel přízrak okamžitě,

Rodrigo vstal z lože svého,

na kolena vrh se hbitě,

poděkoval králi Nebes,

Marii též Panně svaté,

a tak na modlitbách klečel,

až se kmitlo jitro zlaté.

Do Sanjaga pak se vydal,

splnil putování svoje,

vrátil se pak v Calahorru,

král kde dlel i jeho voje.

Ten jej přijal milostivě,

blah, že vrátil se tak svěží,

s Martinem pak Gonzalecem

utkal se, a zmoh jej v řeži.