III. ZPĚV.

Vyjda Aurel na znamení čeká,

By moh’ uhodnouti z něho,

Zdali podaří se úkol jeho.

Aj, tu vidí, od zdaleka

Straka letí švitořivá;

Aurel prosí: „Buď tak dobrotivá,

Leť mi jenom ku pravici!“

Mňoukáním ji k tomu láká;

Straka sedla na strom ku levici,

Podivné mu štěstí kváká.

Aurel nad tím vrtí hlavou:

„Proč pak nesedíš mi v pravou?“

Ale u něj rozpak krátký;

Obrátil se hlavou zpátky,

Straka – dříve na levici –

Byla hnedky na pravici.

Darmo se kdo nad znamením rmoutí,

Všecko rozum podle vůle kroutí.

Pak se Aurel zas opáčí,

Dále ke Klukovu kráčí.

Právě Ferina před domem seděl,

Zkumně na vše strany hleděl;

Pozdaleku Aurel se postaví,

Kuliferdu pěkně pozdravuje:

„Šťastný dobrý večer!“ praví. –

Kuliferda pěkně poděkuje. –

Aurel zase převzal slovo:

„Poručení nesu vám královo,

Máte nemeškaje bez odporu

Se mnou jíti hned ku dvoru;

Mám vám také vyříditi,

Že nesmíte více oddálati,

Že vás více nebudou volati,

Na celém se vašem rodě mstíti.“ –

„Vítám vás, můj roztomilý!

Nechť se vám tak zavždy děje,

Jak mé srdce věrné přeje;

No, povězte, jak se vždycky máte?

Žehnej Bůh vás, dobře vypadáte.“ –

Tak Ferina s Aurelem hovořil,

Zevnitř oulisně se k němu choval,

V mysli zas už lest si tvořil,

Nový podvod si osnoval.

„Kdybych měl jen, nejmilejší druhu,

Zvláštního co tobě dáti,

Co by sloužilo ti k duhu,

Lepší je sytému spáti.

Zítra bychme časně vstali,

S Pánem Bohem na cestu se dali.

Dávno juž bych byl u dvoru,

Jak to káže milostivý král,

Ale já se ubožátko bál

Nemilého na cestě příkoru;

Toť pochopí každý snadno,

Že mírnému není radno

Na takové cestě společníka

Urputného mít Mroulíka,

Třeba povinnost nás váže.

Ale s vámi půjdu já s radostí,

Odpovědět královské milosti,

Nač se v soudu mě potáže.

Zítra teprv vyjít rada má!

Jak se tobě, milý hoste, zdá?“

Aurel myslí, že to lepší bude,

Kdyby hned si hůl vzal a uzlíček;

Pěkně šeří prý měsíček,

Cesty vysušené všude. –

„Aj, pomysli, milý brachu!“

Ferina odvece,

„Pomysli si jenom přece,

Co by jsme vystáli strachu;

Jinak ve dne, jinak v noci,

Neb tu mají právo divné moci,

Ledaco se ve dne mírně vyhne,

Co nás v noci švihne,

Ve dne oulisně se třeba vrtí,

Kdo nás bezmilostně v noci škrtí.“ –

Aurel praví: „Dobře máte –

Mám-li ostat, co mi k jídlu dáte?“

Kuliferda na to praví:

„Víte, kde přebývá chudoba,

Tam že není zásoba.

Medu mám a ten je zdravý,

Ale jinšího – !“ tu hřbetem krčí. –

„Ten já nejím,“ Aurel vrčí;

„Jste-li tak opravdu chudý,

Tak mi dejte myš, ta přec je všudy;

Nad zvěřinu, nad pečinku

Raděj skřoupnu si myšinku,

Jak živ jsem se netknul částky

Ani středu, ani plástky.“ –

„Zdali vy bez žertu myši rád,

Možete těch míti kolik stád,

A to juž jedinkým lovem

Na špejcharu sousedovém;

To mě těší, že dle vaší chuti

Vám já mohu něco poskytnúti.“

Pak šli Ferina a Aurel spolu,

Každý přisahal by na jich víru.

lZa farskou si šli stodolu,

Tam za humnem ve hliněné stěně

Našli čerstvo prohrabanou díru;

Tu Ferina v noci byl vyškrabal,

Tamtady se do kurníka hrabal,

lTam tučného kapounka si chytil,

Sebe ním a rodinu nasytil. –

Martínek nádvorník ráno zvěda,

Co se stalo, po maďarsku kleje,

Praví: „Stíhnu-li toho zloděje,

Na mou věru, bude s ním to běda;

Vypráším mu za kohouta.“

Potom oka z provazu navěsí

Do rozškrabaného kouta,

Ať se zloděj tak oběsí. –

Ale Ferina to zvěděl,

Proto po kurníkách jiných hleděl;

Ale teď se postavě před díru,

Praví Aurelovi hladovému:

„Zde se jde k špejcharu obilnému,

Myšmi škodu co trpí nad míru;

Tam můj přítelíčku směle lezte,

Já zatím na blízku se ohlídnu.“ –

„Ale, kmotře, věrně mi povězte,

Není ničeho se báti?

Můžete mi za to státi?

Sem tam mají i panáčky

Nalíčené všelijaké háčky.“ –

„Za to já ti stát nemohu,

Konec zavždy jest na Bohu;

Arci, můžete se vyhnout tomu,

Navraťme se rychle domů.

Kdo se bojí, darmo loví,

Ať za kamny sobě hoví.

Nechcete-li tu se bavit,

Nemusíme déle dlíti,

Můžeme zas zpátky jíti,

Žena má musí večeři spravit.“

Bolely Aurela tyto špičky;

On si dodal nečasné smělosti,

Vlez’ do díry s ochotností,

A dostal se do nešťastné smyčky.

Koho lstný nepřítel častuje,

Ten ať napřed pěkně děkuje.

Násilně svým tělem trhnul,

Tím se ještě víc zadrhnul.

Aj, tu vrčí, mňoučí, hořekuje,

Na Ferinu volá žalostně;

Ten před dírou nohy přešlapuje,

Šklebí se nad jeho bídou radostně,

Ousměšným pak volá hlasem:

„Dobře se, Aurelku, jistě pasem!

Arci, farské myši mají tuku!

Blázen, kdo na faře zchudne;

Ale nedělejte tolik hluku,

Fara místo jest obludné, –

Mějte se přec na pozoru!

Neb tak zpívat móda jest u dvoru?

Arci, třeba kdyby o vás zvěděl,

Martínek by vás tu uctit hleděl.“

Ale pomyslil si šelma v duchu:

„Chvála Bohu, zase jeden pyká,

Ať se na Zubíka tak navlíká,

Toť by bylo milo k sluchu.“

Pak se Kuliferda vzdálil,

Ne by jenom někoho ošálil;

Nebo, jak říkáme, lehko koupil.

Toto prý jen chlapcům sluší;

On však cizoložil, vraždil, loupil,

Nic ho netrápilo to na duši.

Teď mu právě cos napadlo,

Toho se Ferina hned uchopil,

By v paměti neuvadlo,

Co on s paní Žroutkou tropil,

S manželkou to Zubíkovou.

Že byl Zubík u dvoru, to bylo

Tenkrát Kuliferdě velmi milo.

Myslel: „Žroutka zatím jsouc jak vdovou,

Nepohrdne láskou novou;

Tomu ať se žádný nepodiví,

Nebo stará láska nereziví.“

Tak se šelma lstivě béře,

Paní Žroutka kde přebývá.

Zaklepal na známé zadní dvéře.

„Kdo to?“ zvnitřku se ozývá.

„Není doma panímámy.“ –

„Aj, pankhartky milí, jste to vy?

Pán Bůh všemohoucí budiž s vámi,“

Tak na to Kulíšek odpoví,

„Pá, pá!“ mladým pánům kynul;

Nato spěšně zas pominul,

Jda v nejlepším rozmaru

Po šelmovském tovaru.

Ráno, ještě den nesvítal,

Vrátila se paní Žroutka domů,

Řkouc: „Žádný se po mne nepytal?“

Děti na to: „Není dávno tomu,

Někdo na vratech se k nám dobýval,

My se honem podíváme,

Lišák kmotříček nám kýval;

Panímámo, my ho rádi máme,

Mluvil, jak by nejvíc nás miloval,

Všechny pankhartky jmenoval.“

Tu se paní Žroutka zapálila,

Jako zlý duch rozvzteklila:

„Počkej, šelmo prošívaná,

Já ti povím děti kazit,

Podaří-li se mi na tě vrazit,

Košile ti poslední utkána!“

Hned Zubíkov zanechala,

Liščí stopu vyhledala,

Šťastně našla ho a hned počala:

„Co jsem tobě do huby se dala,

Ha, vy dětem tak mluvíte?

Lepším způsobům se naučíte!“

Tím se na něj vyšklebila,

Za bradu ho pochytila.

Poznal on hned vlčí zuby

A počal se vymlouvati.

Ale ač bývá on pán od huby,

Tenkrát více nohám věřil,

Chytrým okem dříve cestu si vyměřil;

Pak odletěl jako střela,

Jen se v běhu míhá.

Žroutka za patou ho stíhá.

Tenkrát byla pěkná mela.

Nedaleko starý zámek ležel,

Zdě juž popukané, pobořené;

Sem Ferina lstivě běžel,

Šejd vyvésti Žroutce rozzlobené.

Kuliferdě štíhlost těla

Do skaliny skočit dala;

Žroutka za ním chtěla,

Ale za hlavu vězet ostala.

Nutila se za Ferinou dále,

Ale tam tlustým podbříškem

Uvázla jak živý klín ve skále.

Kuliferdu oklik krátký

Vedl zase rychle zpátky,

Tak že přišel vlčici od zadu;

Příležitost hned mu dala radu.

Žroutka styděla se velmi,

Ocas mezi nohy dala,

Křičela a nadávala,

Darmo – neubránila se šelmy.

„Darmo tomu štěstí kyne,

Komu bez užitku čas uplyne;

Této chvíli určité snad bylo,

Co se ještě nikdy nezdařilo.“

Toť jsou slova Kulíškova;

Pak užíval práva Zubíkova.

Arci, není to ctihodné,

Použíti chvíle svodné;

Ferinu to ale nic nehněte,

Ať si zlého ještě víc naplete.

Jak, co chtěl, dokázal, se ubírá.

Žroutku ještě skála svírá.

Konečně se přec vydřela,

Hanbou plakajíc si pomyslela:

„Nemá ženská svoji vládu,

Přivede ji mužský vždy ku pádu.“ –

Ať se s námi Žroutka zas rozloučí,

Ohlídnem se po kocouru.

Ach, ten ještě nezanechal ďouru,

Na provaze přežalostně mňoučí.

Břeskot Martínek uslyšel,

Vyskočiv z postele na dvůr vyšel:

„Dobře jsem to zpravil, Bohu chvála,

Juž tě, šelmo ty zlodějská, známe,

Za kapounka tvoji kůži máme.“

By kuchařka světlo hned uďála,

Běží honem k čeledníku,

Na zamknuté dvéře tam burcuje,

Takového nadělá povyku,

Že vše ze sna procituje.

Všichni se tu honem na dvůr hnali,

Snad že hoří kde, se domnívají;

Ale jak příčinu znamenali,

Hned se někteří zas uléhají.

Velký šátek kuchařka popadne,

Hlavu s ním a prsa svá zakreje,

Ať jí tělo teplé nevychladne,

Běží honem velebnému pánu

Pověděti, co se v domě děje,

By se upokojil zas až k ránu.

Martínek však bez vší míry

Kyjem bije do té díry,

Myslel, liška že se chytila,

Co kuřátka tučné kradla;

Mařenka mu od zdaleka svítila.

Ona děvečka je švarná,

Pracovitá, přívětivá, a ne marná;

S Martínkem se dávno rádi měli,

Ale by na faře nevěděli.

Šla-li Mařenka podojit krávy,

Martínek se hned vyskytnul;

On donášel k hubě trávy,

Ledačeho více se uchytnul,

By se Mařence zalíbil.

Kde Mařenka, Martínek nechybil;

Tak i tenkrát spolu byli oba. –

Ale pro kocoura byla strašná doba;

Kdyby na každého zloděje

Vejslužka si taková čekala

A to, co se na Aurela seje,

Dávno krádež byla by přestala.

Nevida do díry, Martínek neměřil,

Bil pryč, kam se mu jen z ruky smeklo;

Ach, toť v hlavu Aurela udeřil,

Že mu levé oko hned vyteklo.

Tím se ale Aurel tak rozlítil,

Pomstu v duši své roznítil,

Že ze díry rozvzteklen vyběhna

Vrazil Martínkovi mezi stehna.

Tam jej kouše, štípe, drápá,

Že mu do bot mnoho krve kapá;

Však což o několik kapek krve,

Bude-li jen zdravý, jako prve? –

To Mařenku poděsilo,

Ale Martínka jen přesvědčilo,

Jak se v naději ošálil;

Klín ho sice strašně pálil,

Ale on si ještě štěstí chválil.

Zatím jak si tito povídali,

Jeden druhému si stěžovali,

Štěstí v neštěstí je potěšilo:

Aurel v smrtelné ouzkosti

Kousal do provazu v zoufalosti,

Konečně se mu to poštěstilo.

„Život a svobodu každý žádá,

Ať si jinak osud dost nakládá,“

Tak si myslel kocour jednooký,

Když se na bezpečném poli vidí;

A pak bolestnými kroky

Na královský dvůr se klidí.

Mrzutě však cestou vrčel,

Klel na podvod nestydatý,

Jím v proklaté díře trčel,

Oko ztrativ sotva vytáh’ paty;

I sám sebe také tupí,

Praví: „Proč jsi ale takto hloupý?

Nevíš, že šejdířské slovo

Ku podvodu vždy hotovo?“

Pak se loudá dál ku dvoru

Zprávu dát vyslanství svého.

Vida král jeho pokoru

A bolesti zhanbeného,

Ráčil k němu srdce své pohnouti,

A na tom se pevně ustrnouti:

„Ať se Ferina postihne,

Zkroušeně svou vyzná vinu,

Pak se mu na věky k zlému činu

Možnost popravou přestřihne.“

Řeknuv takto pánů se potázal,

Zdali co je k namítání

Proti tomu, co rozkázal;

Každý má udati svoje zdání.

Aj, tu páni ze všech stavů

Poklonili vaz a služnou hlavu

Obyčejným způsobem na dvoře.

Mroulík promluvil ve vší pokoře:

„Nejmilostivější králi náš a pane,

Mezi mocnými vy najmocnější,

Co chce Milost Vaše, ať se stane;

My pak jedenkaždý dle své moci

Sloužit chceme, jak věrní otroci;

Co však Vaše Milost ráčí,

By se trestal Ferina klamavý,

Myslím, ať se hnedky k tomu kráčí,

Šibenice ať se hnedky staví.“

Zubík půjčiti chce vlastní ruku

Právu královsko-svatému,

Duši by zachoval aspoň kluku,

Odvyknuv ho všemu zlému.

Mnoho jiných tak myslelo,

By se s šelmou víc nedlelo,

Ať hrdelní trest král vysloví,

Právní ortel písař zhotoví.

Jezvec vstav na levé straně,

Králi, pánům učiniv poklonu,

Praví: „Měj si Ferina ouhonu,

Musí připuštěn přec být k obraně;

Tak se aspoň všudy sluší,

Kde se právo osobné neruší.

Nemá-li se nepravost a křivda státi,

Poddaným zlý příklad shůry dáti,

Tak se předvolati třikrát musí,

Ať o spásu vlastní se pokusí;

Jestli pak se nepřizná ku soudu,

Ať se děje podle práva bloudu.“ –

Na to ráčil král Pazourus pravit:

„Dobře ty o právu mluvit umíš;

Ale pověz, kdo by chtěl se bavit

S Ferinou, tím podvodníkem;

Viď, že rád ty sám tu čumíš,

Jsa přec příbuzným a společníkem;

Kdo s očima plejtvat může?

Kdo má nazbyt svoje zdraví?

Čí tělo má víc než třeba kůže?

Ať ho Ferina o ni připraví.“ –

Ale řeknul na to Jezvec smělý:

„Věřte mi, můj mocný králi!

Třeba silnější se jíti báli,

Mne z té cesty nic nesráží;

Jestli Vaše Milost tomu velí,

Slabost má se na to hned odváží;

Já jen čekám, jaký rozkaz dáte.

Mám jak vyslanec já k němu jíti,

Nebo mně to zanecháte,

Oučel jako náhodou zakrýti?“

Nato král své dovolení

Milostivě vysloví,

Kancelářskému dá poručení,

Ať mu pas hned zhotoví. –

Takto šel Jezovec ke Klukovu

Navštívit rodinu Ferinovu.

Šťastně našel všechny je pospolu,

Seděli k obědu kolem stolu;

Přijda, dá jim pěkné pozdravení,

Přeje boží nadělení.

S Ferinou se objímali,

Hubiček si množství dali,

Ale milostpaní Ermelince

Jen měkounkou ruku celuje;

Malá chasa ale hned se hnala,

Panu strejci pac by dala;

On je za to pěkně harcuje.

Až pak se dost navítali,

Spolu opět si zasedli,

Upřímný si hovor vedli,

Při tom ale zajídali.

Po všem Jezovec se tázal:

„Odkud vy váš rozum máte?

Kdo vás té smělosti naučil,

Z krále že si mnoho neděláte?

Dvakrát na dvůr jít vám poručil;

Jeho rozkazy u vás jak frašky,

Z poslů jeho nadělal jste šašky.

Vy jste cestu dobře jim zaplatil,

Že své příjmy sotva šíj unesla,

Opovážlivost všem klesla;

Za to však u dvoru vás malujou,

Bůh ví, jaké zlopověstné činy

Vám na duši uvalujou,

Každý den narůstá rejstřík viny.

Čím však dále vinníkova osoba,

Tím se snadněj daří škůdcův žaloba;

Proto jsem já sám se vybral,

(Neb jsem vaším přítelem),

Bych vás po třetí ke dvoru pozval,

Půhonu jsa zvěstovatelem;

Jestli tenkrát ještě nepůjdete,

Když jste juž poháněn po třetí,

Na Klukově všichni vyhynete,

Vy a žena a vaše děti;

Všechno prý se vojsko tady sběhne,

Král sám býti chce na čele,

Tak dlouho Klukov se oblehne,

Až se v prach a popel rozmele.

Aj, tak milý strýče! neváhejte,

Rychle k dobrému se rozmyslete,

Se mnou na dvůr pospíchejte;

Tam váš rozum nepřátele splete.

Výtečný duch světem vládne,

V krátku hlúpá nadutost uvadne.“

Na to pak Ferina odpověděl:

„Vy mi dobře snad radíte,

Bych ku dvoru jíti hleděl;

Vy mě jistě nesvádíte,

Arci, král mi snad potajmo přeje,

Nerad vidí, že se takto soužím,

Nebo ví, jak mu prospěje,

Když mu hlavou svou posloužím.

Sic se dost jich schází do hromady,

Ale darmo hledaj’ kloudné rady;

Má-li král o něčem chytrém zvědět,

Kuliferda musí v radě sedět;

Proto mě tak mnohý nenávidí,

Co se za svou hlúpost stydí.

Ale měj si hlupák v mozku málo,

Mnoho platí, zdaž mu štěstí přálo.

Ale děj se jak děj tam při dvoře,

Musím přec tam jíti;

Ach, pak snesu to v pokoře,

Má-li se co zlého díti.

Ale snad se nějak umluvíme,

Nebo snad vítězně vystoupíme;

Rád bych, kdyby delší čas uplynul,

Než bych já a rod můj chytrý zhynul.“ –

Pak se obrátiv k své ženě,

Promluví na paní Ermelinku:

„Ke dvoru mě obsílají denně,

Chtějí snad mou poslední hodinku;

Aspoň by mně mnozí juž ji přáli.

Však pomocí boží a mé hlavy

Snad se nějak přec to spraví;

Snad se zalíbím pak králi.

Proto hned na cestu musím,

Ať o spásu se pokusím;

Teda vás, ženuško, žádám,

Dobrý pozor na ty děti dejte,

Něco dobrého jim obstarejte;

Já si za povinnost to ukládám

Hodně brzo přijít zpátky.

Dej Bůh, by jen soud byl krátký;

Zvláště prosím, by se na to dbalo,

By se Šejdmílkovi nic nestalo;

To můj mazel hezký odjakživa!

Jak se pěkně špičatí mu hubička,

Jak juž zoubky ukazuje,

A jak šelmovsky se dívá!

Hleďte také na Kulíška,

Toť je klouček roztomilý,

Jak obratný, způsobilý!

Žádný nezapře, čí jest synek,

Neb on v každém chloupku tatínek.“ –

Nato nechal Ermelinku

Na Klukově u svých synků;

Ale neřek’: „Tady máš na stravu!“

Tím si ona lámej hlavu. –

Cestou Ferina pronese:

„Na mou věru, milý brachu!

Mnoho já podstoupím strachu,

Srdce ouzkostí se v těle třese,

Pamět hříchy mně předstírá,

A za každým trest se šklebí,

Hrůza smrti srdce svírá

A ta nepovede k nebi.

Juž mně cinká umíráček.

Ach, vím, čím bych se potěšil:

Kdyby tu na blízku byl panáček,

Který by mě rozhřešil!

To nemůže škodné býti,

Očištěný k soudu jíti.

Strýčku, vyslyšte mě sám,

Však trefíte zpovídati;

Já bych nejraději vám

Všecky hříchy chtěl vyznati.

Kdyby povstalo z toho mrzení,

Že nemáte vysvěcení,

Řekněte u konsistoře pouze,

Že se to jen stalo z nouze.“ –

Jezovec pak strýc odpoví:

„Staň se; kdo pak se to také doví?

Teď jen trochu stranou jděte,

Vaše svědomí zpytujte,

Zkroušeně též život váš litujte,

Pak si přijďte a zpověď počněte.“

Ferina se rozpomínal

A pak oddechnuv si takto počal:

„Zpovídám se a vyznávám,

Svých se hříchů vinen dávám,

Že od zpovědi poslední,

Kteráto se tenkrát stala,

Jak se Meluzina vdala,

Hříchy jsem já páchal hlavní, všední.

Mea culpa, mea culpa maxima;

Já jsem arci míval za ušima.

Medvěda jsem přived k oulu,

Odnes’ on si tisícerou boulu;

Aurelovi o myškách jsem poradil,

Kde on oka nasadil;

Kokešovo tučné plémě

Chutně pohřbilo se ve mně;

Největší pak to rubrika,

Co já svedl na Zubíka.

Nejdříve jsem zavždy lhal,

Když jsem ho ujcem jmenoval;

Bez počtu jsem natropil mu šejdů,

Mlčením jich větší částku přejdu.

Jednou, juž tak šest let uplynulo,

Nevím, co se stalo se Zubíkem,

Bůh ví, co mu na mysl tanulo,

Chtěl být honem klášterníkem.

Já jsem tenkrát v klášteru bytoval.

On tu přijde celý smutný,

Prosí, bych zaň orodoval,

By se dostal též do kutny.

Já řku: To by pro tě bylo;

Jistě, že by se ti podařilo,

Že bys po šťastném noviciátu

Zalíbil se panu pak prelátu,

On tě uďál kvardiánem

Nebo třeba menším pánem,

Co by byla jenom službička,

Třeba jak pan prokurátor má,

Vlnu co a obilí prodává;

Sem tam uloví se rybička;

Cellarius, praefectus culinae,

Ouřadečky, v nichž se také nezhyne.

Co pan prelát sám nevidí,

To si někdo z těch uklidí.

Dřív pak musíš být zvoníkem;

Až pak se to naučíš,

Chováním se dobrým zaručíš,

Můžeš stát se kostelníkem.

Pak ku knězu jen tři kroky;

Potom juž to půjde skoky.

„Jak se zvoní?“ Zubík se mě ptal.

Já mu hnedky to ukážu;

Ale by to ještě lepší znal,

Přední nohy k provazu mu svážu.

Zvonit, to mu velmi milo;

Protož tahal a vyzváněl,

Z okolí že lid se všechen sháněl.

Co se zlého přihodilo;

Než on moh’ na jevo dáti,

Že chce býti řeholníkem,

Počali s velkým povykem

Bezsrdečně do něj práti.

Bůh ví, jak se tu vytáhnul,

Ale přec zas brzo po tom práhnul,

By moh’ pleš na hlavě nosit,

Nepřestal mě o to prosit,

Ať mu k tomu dopomohu;

Já mu lebku zhyzdil ke cti jeho Bohu.

Zapotřebí k tomu tvrdou hlavu

Vstoupit do kněžského stavu. –

Chvilku na mne on se zlobil,

Dověděv se, že ho klamu;

Ale dlouho neomastiv tlamu,

Prosil, bych mu něco dobyl.

Já řku: Znám dobrého hospodáře,

V Dlouhé Lhotce u mlynáře

Tam je síla masa uděného,

Čeká na přítele obratného;

Odtud kdo vyleze šťastný,

Bude mít žaludek mastný. –

On řek’: „My se o to pokusíme,

Pak se věrně rozdělíme.“ –

Já řku: Myslíte-li? Tak se berme,

Na slaninu potichu se vderme. –

Šli jsme, Zubík zeď podškrabal,

Cestu do komory si vyhrabal,

Špek ku práci jej poháněl,

Jenž mu libě z komory zaváněl.

Aj, tam Zubíkovi tak chutnalo,

Polykal, až div se neudávil.

Tím mu břicho nabotnalo,

Že se o možnost připravil,

Dříve než by otok měl splasknouti,

Úzkou dírou vyklouznouti.

On naříkal na tu svodnou díru,

Která z hladového brala míru;

Já však k okénku jsem běžel,

Kde si mlynář k odpočinku ležel.

Tam já do uší mu břeštím

A pak po mlejnici třeštím.

Mládek trochu u násypky spal,

Ta ten hřmot hned procitne;

Stárek šest a dvacet hrál,

Ze šalandy hned vylítne;

Za ním krajánci a sekerníci

Metli za mnou po mlejnici,

V ruce smeták nebo pružinu,

Palce, klíny, sekeru;

Ale já skrz onu skulinu

Do komory se vederu.

Honičové moji se chechtali,

Že jsem dobře prý si poradil;

Jeden honem díru zahradil,

Jiní dveřmi v komoru se hnali;

Já juž dávno jinou cestu věděl,

Tou jsem vyfouknouti hleděl.

Zubíka však tam zastali,

Takový mu výprask dali,

Že nemoha strpěti té psoty,

Podělav se, natáh’ koty.

Ti se v těch ouzkostech jemu smáli,

V poslední hodince láli,

Řkouce: „Aj, zpropadený padouchu!

Takou vůní ty umíráš?

Pomysli, hříšný ty smradouchu,

Že se na věčnost ubíráš!

Hleďme, bychme mrchu tu umyli!“

Tím ho pod hučivý splav hodili.

Nad lékaře, nad vše líky,

Co kupujou draho z apatyky,

Proti každému je neduhu

Ve studenou líhat struhu;

Tím též i pan Zubík okřál.

Já jsem schválně na břehu tam stál,

Zvědavý jsa, otevře-li oči

Neb se na vždycky umočí.

Vida, že se z vody plouží,

Pozdaleku jsem se ptal,

Jak mu v Gräfenberku slouží;

Pak sem hnedky dál se bral.

Myslel jsem, že nebudem víc v míru;

Ale Zubík na to v krátkém čase

Vyhledá mou stopu zase,

Přisahal mně věčnou víru.

Já hned věděl proč; chtěl totiž krásti,

Na kuřatech břicho své napásti;

Já ho pěkně hned přivítal,

A že naše láska nevystydla,

Těšil jsem se, v hlavě však přemítal,

Jak mu nová nalíknout osidla.

Jestli se vám líbí, já se tážu,

Tedy jděme spolu na pout,

Já vám kurník tam ukážu;

Tam sedává tučný kohout,

Sedm slepic vedle něho,

Manželky a dcerky jeho.

Zubík potěšen těmito slovy,

K pouti takové byl hned hotový.

Šťastně přijdem blíž kurníku,

Dvéře byly jen přivřené;

Rostla slina strejci na jazyku,

Oči chutí dravou roznícené.

Já řku: Tady žebřík si postavte,

Vzhůru vylezte na trám;

Ale prosím, jen potichu davte!

Neb já snad vylezu sám,

Vy tu dole posečkáte;

Ale je-li velká vaše touha,

Tak si zatím postejskáte,

Nebo já to dělám zdlouha.

Zubík skoupý, závistivý,

Praví, že se o to sám pokusí;

Po žebříku leze lakotivý,

Však na trámě šmátrat musí;

Volá dolů na mne zlobivě:

„Zdá se mně, že jste mě vedl křivě,

Nebo prázdný jest ten trám,

Žádné kuře nečmuchám.“

Já řku, by jen dále hledal,

Že ty první já jsem vzal.

Jak on pozorně se tamo bavil,

Já jsem žebřík mu odstavil,

Založil jsem dvéře na petlici,

Pak jsem bouřil na světnici.

Lidé spěšně rozkřesali,

Zubíka v kurníku znamenali.

To si můžem pomysleti,

Co on musel přetrpěti;

Že on prošel tenkrát živý,

Tomu se můj rozum podnes diví. –

Mimo to se vinen dávám,

Že za paní Žroutkou chodívávám,

Ve dne málo, ale po tmě více,

Neb ve šeru od měsíce.

Arci, nemělo se takto dít, –

Však kdo minulost chce navrátit.

Více hříchů nemám k vyznání,

Svědomí ač dost zpytuju;

Vědomých, nevědomých lituju,

Rozhřešte a uložte pokání.“

Jezovec zběhlý v takových věcech

Zadostčinění hned vysloví,

Řka: „Utrhnite proutek vrbový,

Švihnite se třikrát ním po plecech,

Pravou nohou pak vykročte;

Jděte, kde se cesty křižujou,

Přes ten proutek třikrát skočte:

Takto Vám se hříchy darujou.“ –

Ferina učinil, jak strýc kázal,

Svědomí ulehčil svému;

Jezovec ho k tomu jen zavázal,

By se odřek’ všemu zlému:

Aby více nevraždil, neloupil,

Zrady se a šejdů varoval,

Nežli krásti, aby raděj koupil,

Čistotu manželskou zachoval;

Žalmy aby odříkával,

Navštěvoval kostely,

Chudým almužnu rozdával,

Držel půst, jak církev velí. –

Takto zpověď dokonána.

Pak si odpočali. – –

Probudivše však se z rána

Ku dvoru se ubírali.

Šli přes pole, louky, lesy,

Klášter brzo spatřili,

Ležel ku pravici kdesi;

Panny tam prý Bohu sloužily.

Vedle dvůr a za humny

Procházeli sobě sborně,

Sbírali si zrno svorně

Kuřata, slepice s kohouty.

Kuliferda hnedky radí:

„Nač těch okliků děláme?

Císařská nás dál zavádí,

Radš se na stežníky dáme!“

Za klášterem veda strýce svého

Kohoutka si polapil bujného.

Jezovec mu mluví přísné slovo:

„Strýče, sotva hříchy jste vyjevil,

Zadlužené duši jste ulevil,

Juž hřešíte zase na novo?

Draho byste koupil tu pochoutku!

Po čem světák hříšně chvilku baží,

Za to pak se věčně v pekle smaží.“ –

„Ach, snad zas jsem se provinil?“

Odpoví Kulíšek lítostně,

„Ďábelská mě moc pokouší zlostně,

V myšlenkách jsem jenom to učinil;

To jen rač mi Pán Bůh prominouti,

Pak juž žádné víc lákání

Nebude mne moc’ pohnouti

Přestoupiti jeho rozkázání.“

Takto mluví, ale svoje oči

Po kuřatech lakotivý točí,

Tak že hlava, kdyby se uťala,

Letíc, za kuřaty by se hnala –

Tak si po kuřatech chuť rozháral.

Jezovec to ohlídnuv se viděl,

Přísným slovem hned ho káral:

„Že bych přec se, strýče, styděl!

Není neřest žádná takto hnusná,

Jako žravost, jenž se nezaklsná.“

Kříž učiniv, Ferina odpoví:

„Strýčku, křivdu mně děláte,

Ano, což pak to neznamenáte,

Že jsem právě k modlitbě hotový,

Aby odpočaly dušičky v pokoji,

Aby Pán Bůh nebe jim připravil,

Jichž tělíčka života jsem zbavil

V chytrém ouskoku aneb souboji;

Mnoho se tu potuluje dušiček

Kačen, slepic, husiček.“ –

Jezovec umlkne, ten však vzadu

Po slepičkách hlavou kroutí. –

Ale jak přijdou naproti hradu,

Tu se tajně v srdci svém zarmoutí.