III. Zpěv.

Za hory již slunce, však dnes pošmourně zapadlo,

Dřív se přiblížil večír, neb zastřeli slunce požhary,

Jen od paprslků jeho červánky se rděly brunatné,

Vítr že fičet bude, co kalendář předpovídali.

Však zponenáhla y ty se tratí, mrak zůstane šerý;

Větříček profukuje chladný, a stříbrný měsýc

Vystrkovat počíná rohy své, však hned zas je skrývá;

Blejskneli hvězda která, hned bývá zastřena mrakem.

Mrákota půlnoční se táhne a houšť se rozšíří,

Po horyzontu celém svá černá křídla roztáhne.

Všecek utichne hned hluk, bečeti také přestane stádo

Shrbené k zemi ve dne, se pasoucý, lehne sy rádo.

Šveholit ustane též ptactvo, se houře na větvích,

Vítr ač ním klátí, připne se, ni bouřky se bojí.

Jindy aspoň slavíček při tichém večeru sy zazpíval;

Dnes pak slyšet se nedá, s ním sylně neb volše se chvěje.

Na zeleném listu žabička jen srká rosyčku;

V požaté neb pšenicy cvrček své Cvrlili cvrká:

Z skal také těch děravých, kde se hnízdí sovy, kalousy,

Jích kulichání a škvěk trudnou noc více ohyzdí.

Vítr jak nadmutý měch, když vydme se, z něho se spustí;

Meluzyna skučí a drtí suchý chrast, až se louští.

Z daleka hrom huhlá neustále, jak všech sedm hromů

Spiklo proti se sobě, ani žádný nechce ustoupit. –

Po nebi blesk hadový kříží se, jak chtělby vše spálit;

Ohnivý ze sebe prak po nebi házý na vše strany.

Všecka zaleze do svých doupat zvěř nejzůřivější.

Sám se člověk zhrozý y na lůžku strachy se třese.

„Tak prý lev nejradč, když bouře se vztěká, na loupež

Z pelechu leze a řve; zvěř víc se ho leká než hroma;

Tak ty,“ – Ruben praví, „jdi, – bouřlivé té nocy uži.

Otce ó jak potěšíš, pachole když jemu navrátíš.

Nechť sy do vůle vyjí, ty pšíšery noční a skučí,

Třebas y hrom třískal a búřil, nechť větrové fičí;

Ta bude noc pro tebe, v níž dá se mnoho vyvesti.

Oč, nebude překážet tobě v té hrůze nižádný.

Ať sy bratří bouří, uvidí až chlapce u otce;

O, jenom když potěším, – vím jistě to, – otce starého.“

Vzchopě se, hned řebřík z provazu sy spletený vezme,

Shejbne se, – pak řebřík spustí, – pak křikne do hlubně:

„Jozeffe, těš se bratře! pozdvihni se, – více se nermuť!

Chyť se toho provazu, neb chcy tebe vysvoboditi;

Směle jen lez, se neboj, z konopí jest spletený sylně,

Pevně jsem ho připnul, pomáhat budu, lez jenom spěšně!“

Však slyšet odpovědi není, žádného ni šustu;

Ba ni co mukne, jen čít vanutí jest chladné z čisterny.

„Proč mi neodpovídá chlapec?“ dí Ruben se divě;

„Tvrděli tak usnul v té strašlivé, proklaté díře?

Bouře ohluchlali jej, neb neníli více na živě?

Venli sy sám pomohl? – to není mi víře podobné!

Neb hluboká čisterna příliš jest, kluzká a příkrá; –

Znal by také komínem lezti, – vždyť není tak uzká!“

Sehne se k čisterně a křičí zas hrdlo co stačí:

„Ozvi pak, Jozeffe se! uchyť provaz, – hleď ven vylezti!

Bouře neb se zdvihá, – příval bude líti se hustě;

Studně se pak zatopí, – utoneš, – procytni pak k žítí!“

Předc neozývá se on, ni dechne, – to Rubena mrzý. –

„Co se to stalo?“ praví a hlavou nevrlý celý kroutí.

„Snad neozývá se hoch, mysle, bratří že ho vábí

Ven z čisterny této, by zabit jej tu mohli v nocy?

To mu vyvrátit musým.“ A zvolá zas hrdlo co stačí:

„Jozeffe, ty se neboj! pospěš z čisterny vylezti!

Lez a poslechni brzy! – Já Ruben jsem, – sám tudy stojím.

Chcy tebe vysvobodit, – provazu jen spěšně se uchyť!

Sám jediný jsem přišel v té strašlivé bouřlivé nocy,

Tvé slzy bych setřel, – a starému tě otcy navrátil!

Což neozýváš se mně? – neslyšíšli pak Rubena hlasu?

Ozvi pak, Jozeffe, se! a nemař času, bouře se blíží!“

Ucho zas nastrkuje, ani oddechu není tu číti. –

„Co to znamenat má? S chlapcem snad děje se nedobře?

Sluch-li uleklý ztratil, – veliký neb strach-li ho sevřel?

Snad leží ve mdlobách? ouzkostí neb umřel dokonce?

Dozvědět to se musým, byť třeba to můj život stálo!

O sebe dbát nebudu, do čisterny směle polezu!“

Ohledá kůl y provaz, do země kůl sylněji vráží.

Teď podstoupilby rád třeba smrt pro otce y chlapce.

Dolů se hned spouští, snaží se až dostati ke dnu,

Kouty vše omaká, rukama také po zemi tapá;

Však ale kde nic tu nic, znamení ani není po chlapcy.

Rubena mráz pojme: „Co jest to, že chlápce tu není?“

Více zablejskne se teď, – blesk v tmavé díře zasvítí;

Ruben ohlédne se víc; uvidět předce Jozeffa není.

„Holla! co býti to má?“ – a hlavou celý strnutý kroutí.

„Co se to stát musylo?“ – stuhne a ním zyma drtí.

Ním tak drtí, házý, až se na celém těle třese.

Z čisterny spěchá, docela až vzhůru se vznese.

Teď oddechne sobě, – pak dlouho zmámený stojí.

„Zlořečení bratří!“ – zas mlčí, – jest sám v boji s sebou;

Zlé cosy přemejšlí, – hůř než hrom v něm toto bouří.

„Zlořečení bratří!“ – zas mlčí; – však zlostí až hoří.

„Ha! oč jej zabili! a v krvi své brodili ruce

Zlořečení bratří!“ – dupne, – „ach, zabili jistě!

Zlořečení bratří! ó zlotřilé Kainovo plémě!

Proč neotevřelas se, země, než spáchali vraždu!

Proč nepohltilas je? proč bratrovražedlníky trpíš?

Tlamu pak tvou rozevři, a pohlť je do rmuté propasti!

Více ať nevraždí nevinné, zločincové, děti!!“

Ve tmě tapá, divoce vzteklostí jen řve a se třese;

Hrom, ani pozoruje, nad ním že tříská a bouří.

Teď teprv, když nad ním zablejskne se, až celý stuhne.

Teď teprv, když nad ním rachotě hrom třaskavý houkne,

Teď sebe zpamatuje, – zůřivě pak na nebe vzhledne:

„Tluč, hrome! bí! třískej! – bratrovražedlníky potři?

Ohnivé střely své spusť! – nechovej víc na zemi lotry!

Vždyť Jehova Kaina hromovým prý stíhal též hlasem –

Oddechu mu nedaje, horoucým strašil ho bleskem:

Tak ať vrahové ti zůřivého se vždy hroma straší,

Ať je pláší, – Jehovo slyš! – hlas hroma hrozně zůřého!

Ha! jaké poskytuje, – již vidím, – mi ukazy nebe!

Ukaz uposlechnu ten rád, – chcy, Jozeffe, mstít tebe nejhůř!

Ano! ó mstít tebe chcy! – zůřivým já sám budu hromem!“

Hned obušek popadá. – „Tímto budu třískat já kýjem,

Kde je naleznu koli; nevinný, tebe, Abeli, pomstím;

Bíti budu napořád, – svět bratrovražedlníků zbavím!“

Bouře se tratiti zdá, – hrom dále již huhle za zády,

Hustý na Rubena déšť spouští se, an buble promoklý;

Hůře pak v jeho žílách zdýmá se ta bouře a vztěká.

Každé křoví okolo sebe mlátí zlostně obuškem.

„Mlátit vražedlníky, tak třískat a dávit ukrutně,

Kdekoli je polapím, budu je drtit, jak toto křoví!“

Však daleko nedošel, neb fičí, déšť také pleští,

V Jůdova stanu vidí, jak všecko se míhá a skáče;

Zvuk hudební slyší, a píšťaly, jak dudy brunčí,

Vejskání veselé, skákání, v kole jak třeští.

Zlostí se otřese, dí: „Plesají snad z bratrovy smrti?

Co za hulákání! – ni krev bratra zlostníky škrtí?

Ha! však jinou hudbou zazním vám, – od huby dčbány

Lítat budou roztříštěny, hůř, než hrom aby třískal!“

Jak rozsápaná zvěř, když ztratí svá lvíčata lvice,

Řve, až se otřese les, – trhá všecko, do tlapů co chvátí:

Ruben do stánu vkročí, řve strašně a třískne obuškem,

Každý užasne se až, nižádný nemukne, ni cekne.

Řve, očima jiskří, okolo sebe tříská a zůří.

Přestane vejskání, padají všem píšťaly, kejdy,

Leze do kouta teď vše, utekou y mrzké nevěstky,

Bez kejdů šumaři prchnou, – škvěk přestane drzký.

Ruben teď řve skočnou, stojejí až jim vlasy zhůru;

Píšťaly tříská y dčban, padají až se stolu baňky;

Promluvit nic nemůže vzteklostí, jen chroptaje řičí,

Slintá, kaní pěnami, od řvání vzlíká a soptí.

Zařve co lev zůřivě: „Vrahové! kde Jozefa máte?“

Kouká po nich divoce, vraha mní hned poznati z očí.

„Kde pachole leží? kde zkrváceli jste ho vražedlně?

Kde druhý Abel zabit? kde jste krev jeho prolili vlažně?

Zlořečení vrahové! – vesele kterak můžete píti?

O, lotrovské plémě! – Kde jest? kde zkrvácený leží?

Což ni bratrovražda vám, zlostní , srdce nezžírá?

O, ukrutnícy vy! – Pročs se, hrome, v vůkolí zpouzel?

Proč jsy je nerozdrtil? okolo pročs blesky své házel?

Vraždu-li mně nechals mstít?“ A obuškem do stěny praští,

Až stanoviště klesá a drtí se jak roštové chrastí.

„Ano! budu tebe mstít! – a čí, krev ruka prolila první,

Jej najednou nezabím, – než dlouhá mu muka přichystám,

Chcy ho ukrutně mučit, – vyhladím se země mu y děti!

Kainova by nemusyl plemě svět víc se obávat!!“

Ochroptiv se celý zlostí, neb žalostí jen vzlíká,

Promluvit nelze mu nic, jen řve a uřvaný soptí.

Osměluje se první Jůdas však promluvit k bratřím:

„Oč, že chudák myslí, že my jsme zabili chlapce?

To mu vymluvit musým.“ A k němu hned blíže přistoupí.

„Rubene! se upokoj,“ dí, „slož z sebe zlost tuto krutou; –

Mníš, že zabit jest bratr? – Živť jest!“ – „„Živ?““ Ruben vzkříkne!

„„Kde jest? Jozeff kde jest?““ obušek hned od sebe mrští;

„„Kde jest? hned povídej! – v čisterně neb více ho není;

Do dna jsem ji prolezl, nebylo ni stínu od chlapce!““

„Jen se utiš!“ Jůdas dí, „v vzteklé neb náruživosti

Promluvit nelze s tebou, zůřivost leč jestli umlkne!“

„„Což to za protahy jsou? Kde jest Jozeff? ať otcy ho vrátím?““

„Otcy ho navrátit chceš? Toť žádáš, věř, věc nemožnou.

Ráději buď spokojen, v čisterně že nezhynul hladem,

Ztrápený neb-li hořem nepošel že v svém věku mladém?“

„„Kde tedy jest? ať zvím, zůřivé byť lvice byl v drápách,

Z nich ho vydru, – jen mluv! syce mé znovu plíce podpálíš!““

„Utři sy pot!“ Jůdas dí, „splákni sy žluč prvé s plícý,

Všecko pak ti vypovím, tiše chcešli a mírně poslouchat.“

Ruben se hned usadí, řka: „Mluv! již jest spláknuta žluč má!

Chcy pak poslouchat tiše, jazyk můj jest bez toho zprahlý.“

Jůdas teď vypravuje: „Když šli jsme od pusté čisterny,

Sedli zamyšlení jsme u cesty, kde jest křoví husté.

Žádný slova nemluvil, – nás tížil spáchaný skutek.

Aby hladem nepošel Jozeff, strach zmocnil se nás všech.

Zdaž méně krev prolejem, jsem pravil, když zhyne v čisterně?

Zemříti jestli hladem lehčí smrt, než v krvi plynout?

Stejnýli hřích to není? zdaž jej nezabíjeme předce,

Jestli hladem zahyne? – Zamlčel z nás každý se smutně.

Jdou okolo kupcy, – bratrskou jsme hnuti láskou, –

Jozeffa jsme prodali, aby nezhynul, – Ismaelitským!“

Ruben užasna praví: „Tak mohli jste býti ukrutní!

Ještě za mzdu krvavou jste mohli tak zhejrale píti?

Což nepřipadlo komu, jaký zármutek otcy ztropíte?

Jak potěšíte jeho? Co stařečkovi vylžete, zlostní?

Kde jest peníz krvavý? Sám půjdu a vrhnu jim k nohám;

Chlapce jim mocně vydru, v dobrémli ho mně nepropustí!“

„Rubene!“ řeč Symeon přejme, „to všecko nadarmo,

Co činiti smejšlíš; – pachole neb chválili švarné;

Chválili, – neb jsem slyšel, – jeho zrůst, spanilé také líce;

Stříbrné bys y přidal, pachole předc, vím, nepropustí.

Všickni bychom také my se za nima pustili zbrojně,

O mnoho více jest jich, – nás zbijí v vojně nestejné!“

„Kdoby se s nimi honil,“ dí Gád, „kdož ví, kam odešli,

K východu, k západu-li, nás do které brali se země;

S nimi pak nechcy se rvát, – chasy při sobě více neb mají.

Někdo by z nás byl zabit, víc otcyby splchaly vlasy!“

„Ovšem,“ Jůdas praví, „rváním nic nepořídíme.

Tuze jsme, vím, chybili; napravímeli tím chybu naší?

Cožkoli nechť se stalo, radč mlčme a hádky zanechme.

Dobře že Jozeffovu jsme nechali sukni zde zpátky;

Zabime kůzle mladé, krví zkropme, pomažme ji blátem,

Hodně ji zcuchejme, zbrocenou potrhejme, pořežme,

Otcy odešleme pak, jak v poušti-by jsme ji nalezli;

Cár nějaký zavěsým tudy, na důkaz, ve houšti.

Když otec potrhanou, zbrocenou krví sukni zahlídne,

Zvěř že ho roztrhala, sám od sebe lehce uhodne.

Pak vlku pozlořečí, plísnit bude šelmu též žravou.

Nás nebude vinit moct, – zlost naše mu zůstane skrytá.

Arcy popláče sy dost! ach! teď krutý náš skutek cýtím!

Co jsme dopustili se! Jak těžká žalost ho obklíčí!

Však co je platný žel náš? Nevidím v tom více již změny,

Prostředek není jiný, ač u sebe dosti přemejšlím.

Tuze obroušený prý potratí také ocel svou ostrost,

Změkne y též železo a zkřehne a zezrezovatí.

Myslím takhle, bratří! že jinou brz vezme to změnu.

Trochu popláče otec, – po čase ni vzpomene na to.

Má také, ním se těšit může, doma Benjamínka;

Z Ráchel milenky jest též, tomuto také přeje synáčku.

Přát budeme mu toho, – nechť zamiluje sy to děcko. –

Jest veselé pachole, nebude snad snář z něho nikdý!

Pak nebudem, myslím, u starého v zlém podezření;

Předstoupit budeme před něj smět, až se vypláče!“

Líbila všem se rada, ukojit y Ruben se nechá;

Víc že není pomocy, tomu sám také k spolku přistoupí.

Hned zbrocenou, ztrhanou zaváží sukni do uzle,

Vyslati věrné dva s ní k otcy, hned uzavírají.