III. Zřel člověk ve tvář bílé luny,

Zřel člověk ve tvář bílé luny,

a křídla duše spěla v let,

svit bílý rozchvěl citů struny

a vábil v hebkých snění svět.

Plul člověk v bílých proudech světla,

pták volný, denní tíže prost,

snil, cesta sněhobíle zkvetlá

že kyne jemu v nesmrtnost...

Vše v dálku bílo od lilijí,

a člověku je do zpěvu –

nepostřeh' hořkou ironii,

jež hrála v luny úsměvu

a pravila: Jak ve pradobě

když moje děti snily tak,

než poslední z nich zetlel v hrobě,

než z lodi mé zbyl pustý vrak!

Je po snech pyšných nesmrtnosti,

mně zbyla role mohyly –

než čas té úlohy mne zhostí

a v prostoru mne rozptýlí...