III.
Ten jásot lidu, kterak duši zpíjí!
Ta roucha nádhera, ten blyskot zlata!
Jak oblekli mne v zář a do lilijí
a v mroucí květy šlape moje pata!
Mně úzko blahem, duši v těle těsno,
ta úcta davu hanbí mě a leká,
i světcům na zdech v ambitech je plesno,
zří na kněze jen a ne na člověka.
A mdloba těžká kolenou se chytá
a hlavou jako valný pochod vojů
jde majestátně, nováčka mě vítá,
snad ozvěna to budoucích je bojů?
Zas jásá lid. Kde jsem? Zřím Jerusalem.
Zřím vlny hlav, zřím pestrá jejich kola – –
Slyš: „Hosanna!“ Toť staré znova v malém.
Sním. Ticho. – Kdo teď: „Ukřižuj ho!“ volá?