III.

Děvo černooká,

Aj co se ti zalíbila

Ta bledá, snědá tvář?

Což tě uřkla noční Víla,

Či vodní luny zář?

Vlnka rychlotoká –

Ta vždy ráda unikala

Tu bledou luny tvář;

A vždy rychle utíkala,

Její když bleskla zář. –

Ty jsi se tak zahleděla v ty vášněžhoucí tahy;

Oko, jenž svou kořist v nízkosti hledalo,

Jenž samou již láskou křečovitě plálo,

Se ti o dost malou lásku žebrat zdálo.

Jak se ti ten oheň hříchu zdál svatý být a drahý!

A koho by ten pohled žádoucí neslitoval?!

Vždyť mnohý – mnohý anděl za ďábla orodoval,

Vždyť mnohý – mnohý anděl za hřích se obětoval.

Stál on před tebou, milosti co žebrák polonahý.

Myslela jsi, že se trápí – moří,

Že v něm udušený plamen hoří;

A zatím jsi z jeho oka jedy ssála!

Blaze tobě tenkrát, zrak jeho tě minul;

Ty jsi tou nešťastnou, hroznou láskou mřela,

Jeho ale útrob naposled už vřela;

V sladce otráveném obejmutí – zhynul!

Po smrti teď bloudí. Tys mu všecko dala,

Odměna tvá – dítě co pod srdcem nosíš,

A i to mu musíš v obět dáti!

On ti bude za to – děkovati;

Proto lže ti milost, kterou žádáš – prosíš.

Co ti potom zbyde? – Tys ho milovala! – –

Starostlivá bloudí v lesích, po dolinách,

Sedá při potokách, volá vodní Víly,

Aby ji bolestnou před světem zakryly.

„Víly, vodní Víly, mějte slitování!“

Vodní duch ji ale daleko zahání;

Štve nebohou dolem, horem, po skalinách.

Ulekaná bloudí v světa rozvalinách.

„Víly, skalní Víly, slitování mějte!

Malému červíku místečka dopřejte!“

Takto volá matka v strachu bez ustání,

Skalní duch ji ale do lesů zahání.

Uděšená bloudí v lesnatých pustinách.

Tu ji noční Víly v kolo svoje vpletou;

Nebohá uhání lesem na smrt bledá.

„Počkej, dítě, matka místečko už hledá!

Netouži tak rychle do světa, netouži!“ –

Víly však vždy užší, menší kola krouží. –

„Matko Krista – zažeň chatru tu prokletou!“

Tato slova hrůzu lesní polekala;

Mžikem svoje tajné skrýše vyhledala.

Větřice však ty se do výšky povznesly, –

A z nebeských koutů černé mraky snesly.

Hoj! jak se ty mraky proti sobě hnaly,

Jakoby dva obři nahoře se prali;

Když se sebe dotkly, blesky zasršely,

Jakoby plameny z oblaků pršely;

A ta bouř, jakoby andělé váleli

S peklem, a na sebe světy kutáleli.

Matka klesá; hrůzou překonána,

Sama svému bolu ponechána,

Pod dubem tam v mechu leží. Hrom burácí,

V blízku v dálce stromy velikány kácí,

Příroda se spíná, jakby se hněvala,

Že veliká pravda k světu pracovala.

Málomocné živly, ej co počínáte,

Živly do vzteklosti rozkacené!

Malý bídný červík do světa se žene,

A vy se bojíte, a vy se hněváte! –

Děva v polomdlobách hořce pláče – sténá,

Ani nezná více, co se to ní děje.

A přec už robátko do života spěje –

Zdá se, jakby tajná moc tu pomáhala,

Matku mdlobám věčným ráda ponechala – –

Dítě na svět přišlo, tiché jako pěna. –

Tu se ozve divý chechtot pustým lesem:

„„Sláva tobě, slavná vtipná ženo!

Porodem tvým je mi pomoženo.

Syna – syna jsi mi porodila,

By má duše více nebloudila;

Podej mi ho, krev chci ssáti z mého syna,

Aby byla smyta moje velká vina!““

Tak se hlas ozývá s vzteklým plesem.

To volání děvu probudilo,

Z nebezpečné mloby vybudilo. –

Láskou a tušením hrozným popuzena

Skrývá svoje dítě polekaná žena.

To byl známý hlas; jeho volání,

Před ním nebohá se do lesů utekla.

A teď před ní stojí. – Jak se chvěla, lekla,

Když blízkého blesku žžavá zář

Svitla na tu bledou známou tvář.

Oj ty tahy, co vždy lásku lhaly,

Hroznou podobu teď na se braly;

Tváře mžikem vpadly, líce povysmáhly,

Plamen z oka sršel, a zas hasnul,

Že by byl sám před sebou užasnul;

Jak se jen ty jeho suché oudy táhly,

Ruce srostly s pláštěm v křídla černá,

Prsty se v pazoury proměnily,

Ústa – zobák ptačí – takto promluvily:

„„Děkuji ti, že’s mi byla věrná;

Ale že si chtěla plod přede mnou skrýti,

Za tu zrádu musím i krev tvoji píti.

Hoj, jak lačním – obejmi mne ženo svatá,

Abys byla se mnou zároveň proklatá!

Zmyje! tvář s zobákem není po tvé chuti,

Ale Upír lační, a on tě donutí.

Dej mi to upíře!““ – Již po synu sahá;

V ní se ale síla nadpozemská zmahá.

Křečovitě k prsoum dítě své přitiskne,

Jako laň střelená v houštiny ubíhá,

Že ji divý upír ledva letmo stíhá,

Až přece v nebohou pazoury své vtiskne.

„„Dej mi to upíře; krev chci z něho ssáti,

Ať nemusím jinde novou lásku lháti!““

Děva před upírem k zemi padne:

„Mojmíre, což nemáš slitování žádné?!

Vezmi mne, mou duši, šetř jen dítě svoje!

I to bych ti dala, kdyby bylo moje;

To však Bohu patří; – kdybych ti je dala,

Jeho malou duši peklu bych prodala!“

„„Co je mi po duši tvé i mého syna,

Jen když vymazána bude moje vina;

Krev, krev musím ssáti!““ – Již po synu sahá;

V ní se ale síla nadpozemská zmahá.

Křečovitě k prsoum dítě své přitiskne,

Jako laň střelená v houštiny ubíhá,

Že ji divý upír ledva letmo stíhá,

Až přece v nebohou pazoury své vtiskne. –

Divým, hrozným křikem upír pozaplesá,

Neboť ona k zemi už bez vlády klesá.

„„Mám tě tedy – k smrti připravuj se!

Chuť mám na krev srdce, které pro mne bilo;

Ještě větší ale, co pod srdcem žilo.

Po dobrým dej dítě, má poslední Vílo,

Toužím po pokoji, po věčným; smiluj se!

Myslíš, že jsem darmo vyhledal tvou lásku,

Darmo sledoval tvou podivnou procházku,

Darmo v lesa houšti v bouři stát neváhal,

Darmo synu svému do světa pomáhal?

Mýlíš se, cukroušku, duše drahá.

Když mi bylo dáno, tebe uloviti,

Tenkrát jsem chtěl sebe jen osvoboditi!““

Svým pazourem po kořisti sahá;

Tu se v matce vzmůže velikána síla.

Vyrve mu své dítě, z lesů s ním uhání,

Až tam, kde se proudy do hlubiny sklání,

Stane, – skok – a již ji voda pozakryla.

Rychlým letem upír za ženou uhání,

Neví, že se za ním stín též jeho žene,

Neví, že se za ním přítel jeho plazí.

Nad vysokým spádem vody se zarazí,

V hloubce vody zhlídne tělo utopené –

Jakoby chtěl za ní, nad spádem se sklání,

Ale obejmutí ducha skok mu brání –

Nad spádem se sklání tělo – – zkameněné! –