III.

Zkázonosný tajfun všechno urval.

Jako mráček vichrem odnesený

zmizel sen mi. Padnout mrtev k zemi

chtěl jsem tehdy. – Dosti toho smutku. – –

Suďte jen.. To červnový byl večer,

ostrý šumot žití z Ferdinandky

padal mátoživou na Vltavu

vlnkami jen místy načechranou,

jak ze spoda ostrý dráždil proud ji..

tenká řada stožárů se mostních

spínajících drátěné své ruce

nad oblouky odvážného stilu

tvrdou čarou v šero zarývala – –

matné barevnými výplněmi

prolamovaly se v modrošedý

vzduch již příkré stráně Nebozízku,

Hradčan, Kinských sadů, choré Letné.

Z koncertu šla se mnou vojenského

moje Klára – odevzdaná žena,

kterou jsem chtěl svou zvát za týden již.

Odváděl jsem drahé dítě domů..

A potom jsem, vázán výminečně

náhlým slibem, kráčel v restauraci,

kdež mne čekal starý přítel z dětství.

Leccos žádat zvykem mají hosté..

Hovět jim... je pravidlem tak prosté..