(IL SEPOLCRO DI GIULIETTA.)

V kout polospustlý, v zelinářský lán

se klášterní změnila zahrada,

kus chodby, který zkázou zapadá

a sotva troskou může býti zván,

se v keřích skrývá; břečtan touhou hnán

do sloupků okenních se zapřádá

a bujný svlačec k spěchu nabádá,

jenž k hrobu přiklání se se všech stran.

Vzdech cypřiší jak dávných zvěstí hlas

do kobky vniká, lká a zmlká zas,

zář sluneční se vlní po stěnách

a kreslí stíny v tichých proměnách,

o lásce velké, jež i zemřít zná,

kvil ptáka zní a píseň žalostná.