Ildigo.

Stepí širou v strážných ohňů moři

tábor Hunů na obzoru hoří.

Kotouč dýmu k oblakův až chlumu

nad ležením chví se, plným šumu.

Kolem ohňů muži pleskolebí

s tučným nosem pitvorně se šklebí,

v kruhu kopí, zabodaných v zemi,

bosou nohou křepčí s pochodněmi,

hemžíce se v jiskrnatém dešti, –

kotel duní, píšťalka jim vřeští.

Divoký ples, radovánky, hody;

Attila se vrátil ze výpravy,

světoborce, vítěz nad národy,

v paláci svou svatební noc slaví.

Na koberci drahém pestrým květem,

ověšena drahokamy v loži

mrtvá dívka se zsinalým retem

na sobolí odpočívá koži.

Šňůrky perel pláten na úbělu,

vláken zlato na ruce a šíji,

v těsných sponách k nahému se tělu

tulí, bílá ramena ovíjí.

Vlas nad uhel černý v čílka lemu

s bledostí se tváře potýká,

na zad sepjat vínkem diademu

dolů sčeřen tělo obmyká;

poupě ňader ku rozkoši budí,

smrti šíp však v ladné vězí hrudi.

Kejklířů, šamanů čestná stráže

půlkruhem se v řadu pojí těsnou,

oka pokynem kdy král jim káže,

píseň začínají dlouhou, děsnou –.

Opodál kruh tvoří otrokyně,

Attila v něm rozhlédá se líně,

v pozadí pak v slunci šperků, záři

chanové a vůdci, pohlaváři.

Kynul král; jak v bouři moře příval

z makar dutých, lastur, rohů řevy,

bubnů vřesk tu v jeden hukot splýval –

k tanci řadí na povel se děvy,

ze všech krajů divukrásné ženy,

kol se trůnu v svitu smolnic chvějí,

po pás zlatý zpola obnaženy

divokým se tancem prohánějí.

Tenké roucho vlá od boků, pasu

v ohni perel, třepetá se v jasu,

v mlhy řasách nad kolena visí,

vábných lýtek nastiňuje rysy.

Vlasů proud se šíji na bělostnou

v opojivém tulí znavení,

hned ji halí, hned se vnadou skvostnou

pyšní v jemném ňader zvlnění. –

Zlatem tkaný závoj, k obličeji

plných tvarů chudou záclonu,

k bokům, ňadrům těsně přivíjejí

rozmařile v něžném úklonu,

při tom patou zakrouhlenou jemně

sotva dotknou koberce se, země,

stínů letem v podobách se mění,

dělí, srážejí se do skupení.

Však již opět vlnu bujné vřavy

oka pokynem král mocně staví:

„Mrtvou paní oplakává harém,

eunuch bídný, strážce u jich dveří,

otrokyně nad královny zmarem

zlato rvou si v smutku ze kadeří.

Truchlí síň, kde v mramorové lázni

vlny hravé bělostné to tělo

tajeplnou objímaly bázní,

a mé srdce pohledem se chvělo,

tětiva jak při výstřelu z luku

mocí její, při slov jejích zvuku,

až krev v žilách utuhlá a stydlá

proudila zas blahem toho zřídla.“

Attila však, pod jehožto nohou

celá zem se chvěje pod oblohou,

trůny, žezla kácejí se v střepy

šípy jeho, železem a cepy,

uhradí dnes ženy této ztrátu,

děvu krásnou vezme za odplatu.

„Ildigo, dnes nevinny tvé pěny,

rubín retů vášní nezkalený,

číš jak prvá po době již drahné

plným douškem k ústům se mi nahne.

K dnešní chvíli, osení jak k žatbě,

k hodům víno choval jsem tě v skrytu,

šperk nejlepší nevěsta jak k svatbě,

píseň v strunách pěvec na varitu.

K dnešní noci, oltář jako clonou

ztajena mi tvoje vnada pružná,

kniha požitků mi uzavřena sponou

vůní ňader opojná a růžná...

Dosud tiše v zlatých vlnkách studu

trávila jsi trpkost zajetí,

Ildigo, dnes celovat tě budu,

na prsou mých vzplaneš v objetí.“

Výskot v řadách, děvu na smrt bledou

k trůnu krále otroci již vedou.

Hrdá postať s velebou se snoubí,

oko plá prut korálů jak v hloubi.

Na půl řasa blyskot temní zoru,

rtoma škubá, v čele rudne tepna,

tak se v pádu strůmek chvěje v boru,

palma štíhlá, bouř kdy víří stepná. –

Znova zvuky pekelné se rojí,

sto jak šelem v rozzuřeném boji,

zvoní lebky zlatem ovroubené

z hlav nepřátel k číším vyhloubené,

kde duch prve myšlének kul meče,

nyní vína mok se perlí, teče

v hrdla bezedná; až lysé hlavy

k spánku víčka mrákotnému znaví. –

Pustá síň, jak trupy na bojišti

leží těla, krev se z číší prýští. –

Bleskem kmitla smrtící se dýka,

postaven kde trůn byl panovníka,

roste stín, až tvář se jeví celá,

Ildigo jak pomsta zkamenělá. –

Třikrát dýka po čepel se vryla,

třikrát hruď se krví potřísnila;

první ranou pomstila svou máti,

druhá patří sester, otce vrahu,

třetí ranou mzdu za vlast svou platí,

od Rýnu co zpustošena k Váhu.

Mrtev král; noc bouřlivá a čírá,

prchá Ildigo a dýku v ruce svírá. –