Ilioneus.

„Co zas, pro bůh, co se děje? –

Kacíři se bouří znovu? –

Zas mám něco podpisovat? –

Kdy jen budu pokoj mít!

A zde nových beden řada,

nemám čas jich otevříti...

Z Bruselu hle, Jošt i David,

z Říma píše mi Jan z Cách.

Hladoví řvou lvi v mé kleci,

Kelley klímá nad kelímky,

čeká darmo – hřebcům po mně

stýská se v mých konírnách.

V Bubenči, v císařské lázni

nebyl jsem již celý měsíc,

zahálejí brusy, rýtka,

dláta mojich brusičů!

Nemohu se odsud hnouti,

Spranger ztratil trpělivost,

Lomnický mou apatii

s astrology zapíjí.

A vším vinen je ten mramor!

Proklatý Ilioneus!

Co jen vidím v této hlavě,

v těchto údů souměru?

Ano, Nioby jsi synem!

Čtu to v tazích tvojí tváře,

otcem tvým být moh’ jen Skopas,

velebný ty zázraku!

A já čtu a čtu v tvé tváři,

v liniích čtu těla božských,

v měkkosti té a v té síle

velké krásy zjevení!

Co mi hádky malicherné

šlechty, kněží, bída lidu?

Tebe zřím jen – vždy a všade,

mramorový zázraku!

Nedá žena, nedá sláva

nesmírné to opojení,

nedá sladkou, velkou muku,

jež se prýští z údů tvých!

Cítím s tebou, žiju v tobě,

popel já – ty nesmrtelnost!

Vím, je krása mučennictvím,

svatý synu Nioby!

Budu zvěstí, bájí, stínem,

jménem v starých pergamenech,

ty plát budeš nesmrtelný,

třeba torso bezhlavé!

Co zas, pro bůh, že se děje?

Co zas vyvedl don Caesar?

Bitky v krčmách? – Únos dívčí? –

Nové bouře na sněmu? –

O ničem já nechci vědět!

Odsud všickni! – Sám chci patřit

nevyrušen na ten mramor,

co mi život, co mi čas?

Nechte řvát lvy, nechte soptit

sněm a kacíře se vztekat! –

Či snad líp, abych měl pokoj,

vše, co chtějí, podpíšu!?

Péro sem! Tak... Podepsáno!...

A teď křičte, jak vám libo,

já si koupil chvilku klidu...

Proveďte si majestát!

Průvodem jej nosí městem,

zvony duní se všech věží,

aťsi duní – pro mne život

pouze v tomto mramoru.

Život, sláva, opojení! –

Krása! Krása! – Tvaru kouzlo! –

Tepna žití nesmrtelná! –

Proč bych nemoh’ mysliti,

že ty zvony, že ten jásot

platí tobě, dive krásy,

místo mého majestátu

ty že v Prahu slavíš vjezd?“

Takto dumal, skloniv hlavu

ve španělský tuhý límec,

holí o zem vztekle buše

Imperator Rudolfus.

Ve chvíli, kdy vyndán z bedny,

obalu prost, Nioby syn,

v nesmrtelné svítil kráse

před ním, zázrak z mramoru.

Císaře co táhlo hlavou,

kdo to poví, kdo to zjeví?

Krása vždy je mučennictvím,

tvůrci jako žákům svým.

Zase zdola tento hlahol,

jako rozbouřené moře,

jako hladovi lvi v kleci,

hukot, bouř a temný řev.

Jako Nioba v svém smutku

stojí dole v mlze Praha,

z krčem zvoní cinkot číší,

smíchy a třesk čepelů.

Kytar tóny zanikají

v tmavých koutech úzkých ulic,

do španělské melodie

vpadne vlaské zakletí!

Na prohnilých justiciích

polonahá visí těla,

ve větru se smutně klátí

havranů a kání ples.

Ztichlo vše – i světla zhasla...

V šeré síni sám dlí císař,

přeludu, Ilioneu,

ve tvář hledí, přelud sám.

Nebem táhnou věčné hvězdy,

strhanými táhnou mraky,

Bílé hory lysé témě

v nich se jako lebka skví.

Meteor trysk’ náhle nebem

mezi hvězdné palimpsesty

jak ty nůžky, které vjely,

Rudolfe, v tvůj majestát!