ILJA MUROMEC.

Nezvoní to zvonec volný

Černigovské kolokolny:

zbroj to zhoubná lesem, plání

Ilje Muromce vyzvání.

Jede Ilja skokem, tryskem

na koníku bohatýrském.

Na koníku, na orlíku

k Kyjevskému kostelíku.

Hoj, ten lesík Černigova

mnoho dravců v sobě chová.

Mnoho dravců oko vidí –

nejdravější ale lidi.

Proskočilo slunko mraky

a zasvitlo nad oblaky.

„Oj, ty slunko, nebe oko,

sídlo tvoje převysoko!

Z vysokého svého sídla,

tajná vidíš země zřídla.

Či vidíš též do lesíku

na úklady rozbojníků!?“

Odpovídá slunce jemu

k lesu pohlednouc tmavému:

„Chystej šavli, připrav ránu

na úkladnou karavanu.

Štít srdečko jaré skryje

a šavlenka vraha zbije.“

Chystá Ilja šavli, ránu

na úkladnou karavanu.

Na srdci druh jemu silný,

to štít jeho nerozdílný. –

A tu z křoví hejno zběře

vyrojí se na loupeže.

Zasměje se Ilja s chutí

a kalenou střelu nutí –

rozbojníky pozasmutí.

A za hvizdem druhé rány

strach se zmocní karavany.

Všichni samozvanci hosti

dají se mu do milosti.

A Ilja je moudrým slovem

propouští zas za domovem.

A to, že je junák pravý,

na mstě nepohledá slávy.