ILLE EGO QUI FUERIM...

Já s jarem otvírával síně

a v duši vpouštěl světlo, vzduch,

vysmýčil kouty, v pavučině

kde býval hřbitov mrtvých much –

Se stolu neladné smet trety,

číš s vínem dávno zvětralým,

kus neshořelé cigarety

i papír s veršem zoufalým –

A uschlé květy, jež mi dány

kdys v něžné chvíli rozkoše,

i listy, bůh ví, kým kdy psány,

vše naházel jsem do koše –

Pak na stůl postavil jsem růže,

pro nové sloky papír klad –

teď nová nájemnice může

se v čistý pokoj stěhovat. –

Tak bilancoval v letech mládí

jsem aktiva a passiva,

dal do slok vše zas, čtli je rádi,

oh, leta dávná, bláznivá!

A při tom, stromy, trávy, keře,

vám záviděl já, bláhový,

a přec jsem vlastně, jaru věře,

snad tolikrát kvet jako vy!