ILLUSE.

Vyjel jsem do světa, jeden smích,

dál se mi nezdála temnou,

illusí na sta růžových

vesele vyjelo se mnou.

Jak se kol celý usmíval svět,

lesy jak voněly z dáli!

Koho jsem potkal, bratr byl hned,

oči nám blouznivě plály.

V úsměvech lidí že zlovolný klam?

V květech že zmije, jež bodá?

Pohlédni kolkolem semo i tam,

všude jen láska a shoda.

Ale jak dál jsem září i tmou

k dálnému v mlze jel hradu,

illuse jedna za druhou

zůstala znenáhla vzadu.

Jedna mi po druhé mizela,

zrádně mi uprchla z očí,

Bože, jak cesta má veselá

v močál a propast se točí!...

Myslím teď na to vše jako v snech,

všecko to volám si zpátky,

jak se tak dívám, stajiv dech,

v obličej dítěte sladký.

Také si jednou tak vyjede,

s tebou, ty líbezný blude,

do dáli, mlžiny do šedé,

také tak opuštěn bude.

A přec, když dívám se v tvář tu zas,

úsměv ten stíhám dětský,

lkal bych: Mé illuse, prosím vás,

vraťte se k němu všecky!