ILLUSE.

Ty paprsky jara čela mého se dotkly

tak něžně, jak tušení vzdálené krásy!

Ó, myšlénko smělá, že by se přiblížit mohla!

To vzácně sémě že by vyklíčit mohlo

v strom květy svými se sluncem závodící!

Že úsměv lahody mohl by utkvět

v mé duše zrcadlu na dlouhou dobu.

Ó, illuse, ty lásky příliš jsi hodna,

než v propast zklamání lze nechat tě klesnout,

to raděj’ zmužile strhat chci rázem

tu kouzelnou přízi pavučin z duhy

a jenom tvé ozvěně slabé, jež zaniká zvolna

v mé duše zapomenutých koutech,

chci občas naslouchat, ach, jenom kradmo

a malým hříchem tím zúrodnit opět

pláň svojich myšlének pustou.