ILLUSE.

Vím už, co ztrácím... čekal jsem dny,

čekal jsem noci, čekal jsem věky...

Ještě však toužím... Nevzhledný

milenec čekám na slíbené vděky...

Slíbila, že mně srdce dá,

chci-Ii v něm krůpěje krve zvážiť,

v noci, když voní reseda,

rosou když stříbrný temní se pažit...

Slíbila zlatý klíč k duší mi dát,

chci-li jen proniknout v hloubku její,

tam, kde je mrtvý, mlčící chlad,

tam, kde spí výsměch s beznadějí...

Slíbila, že mně ustele

přadena zlatých, dlouhých vlasů

z přástevnic zlatého kužele,

lásku jež upředly do věčných časů...

Slíbila, bílý prs rozkvetlý

dnes že mne zavolá rozpukem zrudlým,

záporu hlasy „ne" odlétly

s posledním rozmarem o radost schudlým...

Stál jsem. A vyslechnul krásný slib

jejími slovy melodickými...

Přijde-li?... Aby žilo se líp...

Jara jsme přečkali, dlouhé zimy...

Slíbila, nepřišla... tak jsem děl –

smál se kdos naivní víře z dálek...

Nepřišla dosud... Zamlčel

obzor se otázkou, smutně se zalek’...

Modrý háj svítil za rosy...

květiny dýšou a voda pláče...

V přehnutém po větru rákosí

tedy se utluče toužící ptáče?...