Illuse.

Byl plný salon; v jeho pestrém víru

kde utkvět zrakem? Náhle u klavíru

jsem uzřel dívku; obrácena byla,

skráň v dlani opřenou, zrak v notách, snila.

Já pouze viděl spoustu jejích vlasů;

z nich ostatní jsem doplnil si krásu,

snad tváře ovál, jemné, dětské rysy,

v nichž s úsměvem se první duma mísí,

rtů jahodu tak nedotknutou, svěží,

a čelo, na němž klidu pablesk leží,

jak měsíce zář na mramor když svítí.

Ba dále snil jsem; celé vnitřní žití,

než děcko v ženu rozkvěte, sny, touhy,

vše zbájil mi ten tmavý vlas a dlouhý;

jak malíř byl jsem, který zvolna tvoří.

Já bál se, že se obrátí a sboří

ten celý svět, jejž vybájil jsem rázem;

já sklopil hlavu, upřel oči na zem,

já raděj odešel, ten obraz v duši...

Ó illuse! než skutečnost vás zruší,

proč nemůžem též ze života jíti

a v jiný svět váš zářný obraz vzíti?

My stopy kroků vašich na svém čele,

zřít musíme své oklamání celé!