ILLUSE.

Svit lampy došeptal. – V sny mě vábíš, noci?

Aj, noci, nikoliv, zde si sednu tiše; –

ach, ano, samoto, temno tajem dýše,

to temno, rád tě mám, v své mě spínáš moci. –

O, vy zde, předrahá, vy jste přišla ke mně,

vy, moje nejdražší, jdete, vím to, z dáli,

vás vedlo srdce sem, oči světlem plály,

vy duše přišla jste mé se dotknout jemně.

Jste asi znavena, vedle usedněte,

má drahá, milená; ke mně nocí bledou

vy cestou spěla jste, jíž se smutky vedou,

a vy jste chvátala, bílý snů mých květe.

Já dobře tušil to, že sem zavítáte,

má duše toužící dnes to šeptala mi,

když skláněl v zádumách jsem se nad knihami,

kol snivé hlavy vám oplétal sny zlaté.

A vy jste přišla juž, v této smutné době,

jež vámi zjásala v nekonečné zpěvy,

jež vy jste přenesla srdce na záchvěvy,

a jste tak znavena, odpočiňte sobě.

Tak, tak jen blaho mé, těsně přitulte se,

já zlíbám ruce vám, čelo, sladké rety,

a vlasy, šíje běl, čistých liljí květy;

o, blíž se přitulte – zmírám slastí v plese. –

Ten smích! – Kde’s milená? – Tma se kolem třese...