ILLUSE.

Zas o jednu illusi chudší,

a byla tak duši mé drahá!

Ach, člověk jen stále se učí –

nuž, toť tedy pravda je nahá.

Jak bělmo když s očí mi spadne,

zřím tělo jen plničké vředů,

vše bylo jen mámení zrádné,

a po kráse – dýmu ni sledu.

A umřela jako ty prvé –

jak těžce se za rakví kráčí!

Vždyť byla to dcera z mé krve –

Ó, smutno mi k slzám a pláči...

Ó, kolik jich složil jsem v zemi,

řad hrobů se přede mnou vlní –

jak těžce jsem loučil se s všemi!

Až slzami duše se plní...

Teď poslední pohřbil jsem tedy

a vrátil se mezi své stěny,

zbyl po ní již stín jenom bledý –

jak pochybné všecko jest ceny!

I vzpomínám... Duše má kreslí

si nebožky bývalé rysy –

s ní na lodi hladinu vesly

zas brázdím, jak bývalo kdysi.

A slunce zas nad námi září

a zlatí mé rusalky vlasy –

své štěstí zřím na její tváři

a smáti se z pod její řasy.

I hledím v ty úsměvné oči,

toť ony – a přec zase jiné!

i vlas, jenž se v prsténcích točí,

i slovo, jež se rtů jí plyne! ...

Můj bože! již pochyby není:

co jedna v hrob illuse siná

se spouštěla v pohřebním pění –

již v duši se zrodila jiná!