IMAGINACE

Má pracovna hostí obraz, jejž maloval čas:

je jak harfa vichru, přetavená v duhový střechýl,

jak kolotoč smyslů, jenž vozí přeludy tohoto i jiných světů,

jak séance očí, jež zkoušejí medijní kresby,

jak kouzelná obálka, v které se tají i vlásenka,

jak nástin sochy tesané do ohně, vodstva i vzduchu,

jak televise, jež zajala vzpomínku s hvězd,

jak rozmarýn všednosti, jenž má tvářnosti moře,

jak hedváb nebe, jenž laská osetý úhor,

jenž mění se v kornout s pamlsky nebo ve filtr smutku,

jak skleněné dveře, jež vedou do příštích století,

neb jako revoluce, jež končí slavností práce.

To všechno (a jiné zjevy) řeční ke mně z rámu,

jejž tvoří minulost s budoucností,

je to obraz obrazů, jenž se podobá pendlovkám,

jejichž kyvadlo jako by ztuhlo

a přece utíká úžasnou rychlostí