IMAGINÁRNÍ DOPIS

Můj milý pane! V předtuše

já vidím Vám již do duše,

zřím pohled Váš i gesta,

a vím, jak ztrnou úžasem,

že já přec jednou psala jsem

Vám do dálného města.

Však střeste údiv, račte číst

a pozorně můj první list,

on věru stojí za to,

neb každé jeho písmeno

na vahách v duši váženo

je přísně jako zlato.

Jen nevím, kterak začít mám,

a proto napřed sdílím Vám,

že smutno je mi tady,

že podzim přišel chladný, zlý,

že park je žlutě provlhlý

a pusté promenády.

Já sedám doma den co den,

mrak černý zří mi do oken,

a hledím si jen šití;

teď robím tucet košilí

a ruka-li si popílí,

do týdne mohou býti.

Zda vskutku budou, nevím však,

neb práce jde mi všelijak

od ruky nemotorné;

však za to lehce hlavou mou

zas myšlenky i plány jdou,

ač smělé ne ni vzdorné.

Jen podivné. A jasně vím,

že nelze věřit učením,

těm o svobodném chtění,

že člověk – otrok vteřiny,

a často že mžik jediný

mu cit i vůli změní.

Tož slyšte. Včera z večera,

když jizba padla do šera

a stíny v ní se slily,

cos divného se stalo mně;

v mé hlavě, navzdory vší tmě,

se mlhy vyjasnily.

Než začnu o tom dlouze psát,

chci po jedné se věci ptát,

po věci důležité.

Nuž, povězte mi, příteli,

o jisté letní neděli

zda dosud ještě víte?

Zda vzpomínáte, co jste chtěl

se dozvědět, však nezvěděl

v té chvíli, kdy jste zvídal?

Zda víte, jak jste se mne ptal

na žití cíl a ideál

a jaká slova přidal?

Mně tenkrát, žel a pohříchu,

ta vážnost byla do smíchu,

já zlomila ji v půli.

Však po včerejšku taju přec

a chci Vám sdělit mnohou věc

za dobrou Vaši vůli.

Však váhám, přímou zpověď mi

ač ulehčuje vědomí,

že mluvím ke známému,

že mohu žití svého běh

jen v šedých kreslit obrysech,

vy barvy najdete mu.

A první klíč (je na snadě)

Vám dávám k oné „záhadě“

hned v první větě prosté:

jsem dívka z dobré rodiny

a mám k ní respekt povinný,

jenž každičkým dnem roste.

A její dobré tradice

já miluji co nejvíce

a chci jich vždycky dbáti,

a proto pokračuji tím,

že spravedlivě vyložím,

co o nás řekla máti.

Neb na náš poměr máti má,

ach, nezří mýma očima,

má vlastní názor jaksi:

je krásné prý vždy přátelství,

moc krásné, prý, leč ona ví,

že hatívá se v praksi.

Já nevím. Ale ona prý

zná mnohý konec nedobrý,

však pomlčí prý o všem,

neb věří všechno dobré jen

o Vás: že vždy jste gentleman,

a já vždy hodná, ovšem.

Tak vidíte... Ó můj milý,

já váhala jsem ne chvíli,

než začnu chválu psáti –

teď cítím však, to musí být,

svou skromnost musím odložit,

vždyť jste mne přec chtěl znáti!

Jsem tedy hodná. Ve mně je

to nejlepší juste milieu,

to, které u nás vládne

a které přešlo docela

mi do duše i do těla

a změny nezná zrádné.

Já nenávidím bouřný smích

i vzlyk i jásot, vznět i hřích,

a otce ctím i matku,

ba šiji také po chvílích,

(viz zmínku o těch košilích,

hned psaní na začátku).

A nikdy doma svatý mír

já neruším hrou na klavír

či nepřístojným zpěvem,

a nebýt hloupých cigaret,

já řekla bych to sama hned:

jsem vzorným dívčím zjevem.

Však bojovat i s tímto zlem

je nyní mojím úmyslem,

neb pro klid v budoucnosti

se hodná dívka lecčeho,

co bylo by mu škodného,

vždy dobrovolně zhostí.

A pro ten zardousit chci i hlas,

jenž lákával mne na Parnas

a za bludičkou slávy;

kruh přání mých je zúžený,

ty Boženy, ty Růženy

již nebouří mé hlavy.

Jak vidíte, toť záruk dost

za minulost i přítomnost

i za budoucna krystal,

neb nikdy skryté vnadidlo

ni dravé, neodbytné zlo

mi osud neuchystal.

Já zášť ni lásku nežila,

má minulost jak mohyla

nad prázdným hrobem ční jen,

v něm nedřímá ni boj, ni taj,

a zkoušky, kterých nedal máj,

mi sotva chystá říjen.

Teď konec buď však chvály mé,

sám učiňte si resumé,

vždyť znáte teď mé nitro,

již netřeba, byste se ptal

na žití cíl a ideál

jak v ono letní jitro.

A že mi tenkrát, po hříchu,

ta vážnost byla do smíchu,

to prosím, odpusťte mně,

vždyť dnešní list má tichý spád,

ač chtěl se vlastně posmívat

Vám i mně nepříjemně.

Už z toho poznat musíte,

co pravdy bylo v řeči té

o pevném klidu mojím,

neb přijde-li i minut pár,

kdy srdcem pohne krve var,

já hned je upokojím.

A nyní sbohem! Zbývá sic

zde jednu větu ještě říc’,

však snad se dovtípíte,

a ne-li, tak ji vypovím,

až listem moudrým, rozšafným

mi tento zodpovíte.

To nemusí být hned a již,

já vím, že s psaním máte kříž,

tož neračte se lekat!

Vždyť život můj, ač krátký byl,

přec jednomu mne naučil

a znamenitě: čekat.