IMAGINÁRNÍ PORTRÉT II.

Jak hladovící pes tak bloudí mezi domy –

květ jedovatý města, ulic bludný stín.

Vzdor božské svévole spí v jeho podvědomí

a v srdci dříme stesk zlých, nesmířených vin.

A duše tiše lká pod tíhou dávné viny,

již nelze vyvolat a nelze zapomnít...

Ó chvíle sváteční, kdy svitne v její stíny

o příštím smíru sen jak hvězdy vlídný třpyt.

Sen o velikém dobru a o andělské kráse,

jež budoucnost ti vloží v poskvrněný klín...

Když s výšin rozhledem tvá duše pokochá se,

v hloub sejde mlčky zas do stínu rozvalin...

Tam bloudí sama dál a tápe jejich temnem

po jednom východu, v němž úsvit dne se chví,

o Věcí podstatu v svém zápolení jemném

si třísní čistý šat a ruce krvaví.

A přec jim lichotí a dává sladká jména

a zdobí barvami a hýčká jejich tvar –,

tak stále chutnající, nikdy nasycená

na mrtvých ústech snu své lásky chladí žár.

Když mluví Noci hlas, tu stane hned a ztichne,

dál kráčí jen když kol se ticho rozhostí...

Dřív nezdrží ji nic – až v temnu na ni dýchne

chlad květů ledových na oknech věčnosti...