Imam Šamyl.

Jak mladý orel na skalnatém srázu

se bránil Rusům Šamyl na Kavkazu

a zůstal vítězem; dnes svorně celá zem

v boj vyřine se nepřátelům v zkázu

za jeho povelem.

Aul spí; na mraku měsíc nízko visí

jak lampa v bdění; s pochmurnými rysy,

v posvátném poklidu, sbor věrných Muridů

kol proroka se v pestrém kroji mísí

a líbá šatu lem.

„Allah il allah! zástupe můj věrný!

stín velké zrády k nám se vplížil černý,

to z Čečny poslové,“ a v tváři ledové

vztek divě škube rtoma bezeměrný

a řeči trhá proud. –

„I přišli sem, že Rusů husté davy

je tísní, hubí jako šakal dravý,

že zhynou přesilou, bych tedy rukou svou

mír vyjednal a oni sketské hlavy

dát mohli v jařmo pout.

Že ale sami mluvit tak se báli,

znajíce čelo mé, to čelo skály,

tož léčkou nástrahy úmysl neblahý

při slunce sklonu dnes mi zvěstovali

mou matkou stařenou.

Kam sbírat mysl půjdem k odpovědi?

kam oko věřících vždy spásně hledí? –

půjdeme v mešitu,“ a v luny zásvitu

s prorokem v čele stínové jak bledí

mužové zvolna jdou.

A třetí noc se brány otevřely,

před mešitou aul shromážděný celý

a z Čečny poslové; kol ticho hrobové,

všech zraky jenom na proroku tkvěly,

on bledý, zsinalý.

„Odpověď nesu, Allah toho žádá:

co poslové chtí, proti mně je zráda,

kdo mluvčí jejich jest, jej stihni tento trest:

sto šlehů bičem v obnažená záda,“

a kynul do dáli.

Přivedly matku prorokovu ženy –

jen deset ran, již krví potřísněný

trup její klesá v zem; „nuž v záda moje sem

ostatní rány buďtež vypočteny,“

dí Šamyl Muridům.

A kletbu v srdci, krev na celém těle

poslancům z Čečny s pýchou praví směle:

„Přísahám Allahu, kdy takou odvahu

vždy u vás budou zříti nepřátelé,

vlast volna – chýž i dům.“