Immaculata

Můj bílý lekníne,

jenž zkvetls nad vodami

a v kráse bezstinné

tak svítíš věků tmami,

tvé krásy kouzlem zpit

zřím zas a zas v tvůj svit,

můj květe nad vodami.

Hle, všechno, všechno kol

vod černých zalil příval;

tvůj jenom bílý stvol

z těch vod se k nebi díval

a v třpytný hvězdný jas

tajemný jakýs hlas

tajemnou píseň zpíval.

A čekal, v květnou běl

až krůpěj s nebe skane

a v taju lidských těl

kdos Velký z lůna vstane,

ten dávných věků sen,

před věky přislíben,

z leknínu lůna vstane.

Pak vzplál ten velký den...

Tajemný Velký přišel...

Vtělil se věků sen:

z leknínu lůna vyšel...

Však bílý čistý klín

nezžehnul žádný stín:

z čistého Čistý vyšel...

Můj bílý zázraku,

můj květe nad vodami,

nad nocí přízraků

ty svítíš stále tmami

jak bílé luny jas,

jak démant bájných krás,

můj květe nad vodami...