Immaculata.

Zem mizí pod Tebou juž v tmavém stínu,

jak světlý zjev se vznášíš k nebesům;

Tvé oko září plno sladkých dum

a touhou hoří vroucí po Tvém Synu.

Ach, brzy odpočineš v Jeho klínu,

číš slastí věčných skloní ke Tvým rtům;

juž v ústret poslal archandělů tlum

a s lilijemi zástup serafínů.

A kolem Tebe tryská jas a víří:

teď roste v nekonečno cizích světů,

že hvězdy září jako zlaté chmýří,

a pod Tvou nohou měsíc stříbrem hoří –

ach, co jest proti lilje květu,

jenž nad sníh čistší z duše Tvé se noří?!