Immortelly. (II.)

Tu máš, milá, ruku, ruku staročeskou,

ona tě povede každou světa stezkou,

jakož otec dítě jediňátko drahé,

bodláčím i trním ve krajiny blahé,

ve krajiny blahé, kde den lásky svítí,

kde nad rumem vášní míru chrám se třpytí.

Tu máš srdce, srdce české, vřelé vezdy,

v němž se skvíš co perla nad nebeské hvězdy.

Onoť bouř i hrůzu mnohou již prožilo,

jako sirota dost hořkých slzí lilo – – –

tu jsi se ho jako dobrá máť ujala:

Vezmi si je, vezmi, vždyťs mu život dala.