Imogena.

Byla dcera loutkářova,

měla otce, měla matku

a pak jednu kamarádku,

říkala jí Imogena.

Měla jiných přátel taky,

znala je však jen dle jména,

ale bledá Imogena

půjčila jí tvář i zraky.

Rytíře a prince, mnichy,

kouzelníky, loupežníky,

zvěšela je na hřebíky

a pak nastal hovor tichý:

„Je ti zima, Imogeno?

zde je teplý šátek z vlny,

nebude-li poslouženo,

zde je čaje koflík plný.

Ne? – tak pojď na prsa moje,

hlavu sem a sem dej ruku;

slyšíš, jak ti srdce v tluku

dí, žes moje, Imogeno? –

Ach, jdi pryč! – ty oči tvoje

hledí, jako když se stýská

ah, tam ten tvůj princ se blýská! –

Imogeno, duše moje!

Hleď, jak se mu oči svítí,

a jsou přec to oči z ledu,

co je v nich, říc nedovedu –

Imogeno! ublíží ti!

Sem dej hlavu a sem ruku,

s bohem spi a s andělema;

jak? – že nelze pro tu muku?

pravím ti, že srdce nemá!

Pojď, já budu tvoje máti

a ty moje dcera milá,

ne, – já budu smrťka bílá

a ty budeš umírati.

Teď to umíš! – zrovna k slovu!

mlč, vždyť my si rozumíme –

A nyní tě položíme

v prázdnou rakev Kašpárkovu.

A teď je to ukončeno. –

Vidíš je, ty oči z ledu?

kdybys mohla zřít, v tu bědu

jak se dívá! – Imogeno!“

„Imogeno“ – slaběj znova

a pak v koutku, v loutek stínu

s Kašpárkovou rakví v klínu

spí dceruška loutkářova. –

Se skoby zrak čaroděje

do čira, jak v dál, se dívá,

vedle něj se ďábel směje

a Kašpárek hlavou kývá.