IMPERATOR AUGUSTUS FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS. (I.)

Můj Oreibasie, hle, každá chvíle

mě vede dále od tvé drahé duše,

hovoru tvého a tvé moudré rady!

Má vojska jako valný proud se valí

k hranicím říše a dny spočítat možno,

kdy po perské se rozlijeme zemi –

však vzdálen tebe, chci být přece s tebou,

a proto budu, když mě touha sevře,

to, co bych hovořit chtěl k duši tvojí,

skládati v lístky. Domnívat se budu,

že vyprávím ti jako v nedávných dnech,

a ty že poslouchaje sedíš blízko;

přátelský pohled upíráš k mým očím,

tu hlavou kývneš, tu cos poznamenáš,

tu povstaneš a ruce podávaje

můj závěr schválíš upřímnými slovy.

Ty lístky při návratu dosvědčí ti,

že přání tvé přec vyplněno bylo:

tys táhl proti Parthům s Julianem;

ač císař Julian ti nedovolil

a v Antiochii ti zůstat kázal,

v tom shoduje se s řečí Galilejských,

že lékaře je potřebí jen chorým,

a ne těm zdravým. A tvůj Julianus

je jist, že zdráv se z výpravy té vrátí

a v řadě let tak zřídka potřebovat

umění lékařského tvého bude,

jak často vyžadovat bude sobě

rad přátelských a zlatých zkušeností.