IMPERATOR AUGUSTUS FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS. (II.)

Můj Oreibasie, jak den byl krásný!

Zas Helios můj pohledem svým teplým

probouzí stromy z netečného spánku,

jak láskyplná matka děti budí

a v zeleň oblékati se je nutí;

vlašťovky švižně vznášejí se modrem

a provázejí k hranicím nás perským,

jakoby průvod povinný dát chtěly

legií orlům; táhnem stinnou cestou,

kde šumných pramenů je stále hojnost,

kde cypřiš s platanem nám chládek dává,

když odpočívat nutno; v také chvíli

má duše sílí obvyklým se douškem

ze zdroje Platonova. Sladko žíti!

A chtěl bych sladkost tohoto žití dáti

celému světu. Helie můj velký,

dát radost lidstvu, jak cítí stromy,

prameny, keře, trávy, ptactvo vzduchu

i němý kámen po truchlivé zimě!

Dát svěžest duším, blahé teplo krvi

a štěstí života zas bědným srdcím

po tmavé mrazné zimě galilejské!