IMPERATOR AUGUSTUS FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS. (III.)

Hle, vojsko odpočívá v stínu palem,

a já, můj Oreibasie, jdu k tobě!

V snu dnešní noci chlapcem jsem se viděl

a procitnuv já dál dlel duší v krajích

mladostí svojí. V dálce v Bithynii

je statek malý nedaleko moře,

a přec zas daleko tak, že mu poklid

žvanivý kupec nikdy neporuší

ni drzý námořník. Blíž statku zvedá

se malý kopec, s něhož spatřit možno

propontské moře, ostrovy a město –

a k těmto hodům očí dýchá vůni

mateřídouška, svlačec, bujná tráva.

Klid svatý kolem. Možno čísti v knize

a stíhat myšlenek let, možno hledět

na zeleň moře, stíhat vlny, lodi.

Je zahrada tam, prameny i koupel

a vinice, jež památkou je malou

mé práce rolnické... Tam žil jsem dětství.

Mou matku vzala smrt mně, nemluvněti,

a krví otce bratrovec můj, císař,

si purpur zbarvil právě oblečený,

když hochem byl jsem. Eunuch Mardonios,

Skyth, barbar rodem, ale Hellen duší,

jenž matce mé byl od děda dán kdysi,

byl mladosti mé prvým učitelem.

Ten dobrý stařec, který rodičce mé

otvíral světy básní Homerových

a Hesioda cenu znát ji učil,

ten opuštěnou moji mladost pojal

za slabou ruku, v Helladu ji zaved

tou cestou, kterou matku mou kdys vedl

a na šlépěje její ukazuje

mně oživil ji, již jsem navždy ztratil.

„Na Delu kdysi blíže chrámu Foiba

jsem viděl palmu mladou, sličnou vzrůstem“

– ó matko, z toho Homerova verše

tvých dívčích roků obraz na mne zírá

už od těch dob, kdy vzpomínaje tebe

čet prvně Mardonios verše tyto...

Ten bědný kleštěnec ved duši moji

jen jednou cestou – dnes mu žehnám za to

tak vřele, jak jsem vděčen byl mu tehdy.

On naučil mě žíti prostým žitím

a cenit nade všecky statky světa

klid smavý duše, spokojenost nitra.

On k řádům přírody mě zaved jemně

a její souzvuk odkryl duchu mému.

On svět mi otevřel, kde dosud žiji.

A tenkrát také zamiloval jsem si

Helia boha... Vždy mě hnala touha

se koupat v zlatém teplém světle jeho

a vzhlížet k tváři jeho nesmrtelné;

za bezmračných pak nocí rád jsem patřil

k nebeským krásám vznešeným a třpytným

a poslouchaje nadzemský jich šumot

jsem vnikal touhou duše v řády jejich.

A tenkrát už jsem začal pociťovat,

že duše lidská paprskem je pouze

ze vznešeného světa Heliova,

jež oživuje hrubou hmotu těla

a po letech se k zdroji svému vrací.

A tenkrát také k poznání jsem došel,

že žití otázka zní pouze: Jak žít? –

a ne: V co věřit... Jak ty bílé hvězdy,

z nichž jedny v nepohnutí věčném stojí

a jiné dalekou se drahou berou

a nikdy nesráží se, neporuší

svých cest a záštím k sobě nezaplanou,

tak – – jakých zákonů si přáti více

pro efemerní lidské živobytí?...

Můj Oreibasie, tož pro dnes vale!

Jdu podívat se, opatřen-li voják

a řádně-li jsou postaveny stráže...