IMPERATOR AUGUSTUS FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS. (IX.)

Je ticho v ležení... Plá lampa v stanu,

kde ještě bdím. Má ruka mdlá je psaním,

neb zhotovila celou řadu listů,

jež vládce povinnost jí napsat dala.

Teď, Oreibasie můj, vzchopila se,

neb ještě lístek napsat touží tobě...

Na Konstantia vzpomínal jsem dneska.

Oh, Konstantius! Zřídka jenom v žití

jsem viděl nehybné ty líce jeho

a oči potměšile šilhající...

A přec se mohu Dia dovolávat

a bohů všech, že choval jsem se k němu,

jak chtěl bych, by můj syn se choval ke mně.

Co jemu nic tak špatným nezdálo se,

ni okolnost, ni člověk, jen když mohlo

mne zničiti – já mlčel jen a čekal.

A je-li zázrakem co – pak je jistě,

že živ jsem zůstal. Nemám tedy pravdu,

když, Oreibasie můj, pevně věřím,

že vůle nesmrtelných bohů živ jsem,

již pro svou slávu mě zde zachovali

a pro své oslavení vzhůru vedli?