IMPERATOR AUGUSTUS FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS. (VII.)

Můj Oreibasie, dnes na pochodu

s vojákem prostým rozmlouval jsem trochu,

jenž z Athen rodem. Maně vzpomínal jsem

athenských dnů svých... v duši mé pak ožil

den děsu jeden, jakých nebylo víc

v tom mnohotvárném živobytí mojím.

Vrah Konstantius do Athen mi dopsal,

bych bez prodlení přišel k němu v Milan.

Tu krvavý stín otcův, bratra Galla,

a bratrovců všech šeptal duši mojí:

– Toť Juliane, poslední tvá cesta! –

Já slzy lil a zoufale pjal ruce

k té bílé Akropoli Athenině,

ne za svůj život, ale za smrt prosil,

na půdě athenské já za smrt prosil,

neb Hellenem jsem. Říkali mi sice,

že k velkým věcem vyhlédl mě císař –

však já bych nejraději byl odvrhl všecko,

i rod i jméno... A ten Konstantius,

vrah rodu svého, křesťany je chválen

jak vyvolený páně, v němž se dobře

zlíbilo bohu jejich! Nízcí, podlí

jsou Galilejští!... Ostatně mám touhu,

jež nebude už nikdy vyplněna

a nad níž, Oreibasie, se asi

usměješ tiše moudrým úsměvem svým:

Rád bych byl býval na světě žil tenkrát,

když tesařův syn chodil po Judei,

rád bych byl jednou pohleděl mu v oči,

a slyšel slova jdoucí ze rtů jeho –

Vím, čím je dnes... rád znal bych, čím byl tenkrát!...