IMPERATOR AUGUSTUS FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS. (X.)

Můj Oreibasie, den dnešní pln byl

nádhery slavné... Sedám k lístku tomu

a v očích cítím sluneční plát světlo

a v uších slyším vítězný hluk polnic.

Helie králi, velebně pláls dneska

v aetheru modrém! Díval jsem se k tobě,

že nevěděl jsem, co se kolem děje!

Tvůj pouhý odlesk je už dobrodiním –

jak vznešenou být musí bytost tvoje!

Oh, Galilejští! Jak je možno klanět

se člověku, jenž s hanbou vbit byl na kříž,

jak ubohé to, mrtvolu mít bohem,

když Helios se do očí nám dívá!

On živý, žhoucí, veliký a věčný,

těšitel duší, oblažitel těla!

Jak možno vidět, cítit, dýchat, vonět –

a přece věřit na mrtvolu jakous!?

Hle, biskupové vzájemně si klnou

a jeden druhého zve synem ďábla

a každý tvrdí, on že jedině zná

tajemství pravé víry galilejské,

a slibujíce ovečkám svým nebe

jdou sami chytře za požitky těla;

kněz v chrámu mince sbírá dávaje slib,

že pánbůh jednou s úroky je splatí,

a dobrá duše vrabce pustí z pěsti

pro holuba kdes na hřebeni střechy;

a lid se bouře v městech proti bohům

v znamení kříže hlásá spásu svoji

a žije vraždou, zlodějstvím a lupem,

podvody, šalbou, cizoložstvím, klamem –

jak možno vše to? Stačí pouze věřit?

Vyznávat ústy a mít duši dravců?

Má Galilejský dost na slovech víry?

Praporcích, křížích, ornátech a zpěvu?

Jak skromný bůh to... Krev má však se bouří,

že takého cos na Olymp mi sahá!