IMPERATOR AUGUSTUS FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS. (XIII.)

Jak vede se ti, Oreibasie můj,

v dalekém městě? Vracíš lidem zdraví,

sám zdráv a čil jak ptáče v podnebesí?

Včerejší noci stál jsem po svém zvyku

před stanem patře v zářnou harmonii

nebeských těles. Náhle světlá koule

se nesla rychlým letem tmavou klenbou

a zmizela. A hvězdy plály dále,

a bylo ticho... Chvílí tou mou duší

předtucha prošla o mém vlastním žití:

k té kouli přirovnal jsem krátkost jeho

a k záři její činy své... tak slavně

se mihlo všecko, zniklo bez památky,

a bílé hvězdy plály jako před tím...

Je možno to? Zda odvolá mě Fatum

a ruce pustí dílo nehotové?

Je možno. Ale věřím, že čas přijde

a jiná ruka dodělá mou práci

a já tu ruku potom zlíbám vděčně

jsa jedním z paprsků těch teplých, zlatých

Helia krále... Ráno vypravoval

jsem vůdcům svým o nočním onom zjevu,

a dobří muži potom v potaz vzali

etruské věštce, – bez nichž neudělá

už ovšem kroku pověrčivý Říman

a jichž se proto v táboře mém hemží –

hadači věstili cos, načež vůdci

mě prosili, bych pro znamení mnohá

k pochodu nedal dnešního dne rozkaz –

etruské věštce z ležení jsem vyhnal

a k pochodu jsem zatroubiti kázal.