IMPERATOR AUGUSTUS FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS. (XIV.)

Hle, včera jsem ti vypsal o té kouli,

dnes, Oreibasie můj, vidění své

ti vylíčit chci z právě prošlé noci.

Na lůžku v stanu když jsem odpočíval,

při matném světle lampy zjev jsem spatřil,

jak v Gallii se objevil mi kdysi.

Vysoký Kdosi s hlavou zahalenou

a zahalený hojnosti roh v ruce

stál nad mým lůžkem v dlouhé řasné toze.

Zhalená hlava jeho pokynula

pohybem vážným na mne, potom přešel

prostorou stanu, pronik plátnem jeho

a zmizel... Vstal jsem, myslil na zjev dlouho,

až v stan můj vpadl otevřeným vchodem

zářivý pozdrav zarudlého slunce,

a pozdrav ten mi na lístku zde leží,

kde mluvím s tebou, příteli mé duše...

Helie jasný, dals mi život dobrý,

poznání dokonalé, mysl zbožnou,

i lehký odchod z žití dej v svém čase.

Já rád byl živ, mně rozkoší dny byly,

neb naplňoval jsem je činů řadou

a není nutno z nich se zardívati.

Však přijde-li už hodina má záhy,

pak vezmi paprsk, jenž byl ve mně duší,

a dej mu navrátit se k zdroji svému!