IMPERATOR AUGUSTUS FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS. (XV. NA POSLEDNÍM LÍSTKU.)

Já, Sallustius, praefekt praetorio,

jsem našel v stanu imperatorově

těch lístků řadu, které psával císař

ve chvílích odpočinku pro přítele,

a na poslední dopisuji toto:

Barbaři často napadli nás v předu

a hned zas v boku a hned zadní voje.

I trávu sprahlou ničili nám ohněm,

by koňům našim píci pokazili.

Však nezlomen duch legií byl našich

jda s důvěrou za jeho ruky kynem.

U Tumary to bylo. Jezdci perští

napadli voj náš. Císař, vždycky v čele,

kde jednalo se o útok či odraz,

i tady vyrazil. Houf jezdců prchl.

Za chvíli na to kvapná zpráva přišla,

že barbaři se v týlu objevili.

Hned imperator jako blesk tam spěchal,

jen purpur jeho zavlál před očima

jak výšleh ohně. Pancíř neoblekl,

neb den byl žhavý. Pustil jsem se za ním.

Peršani prchli – ale bludná střela

se vbodlas náhle imperatoru v bok,

a Julian se zapotácel... v čas jsem

jej zachyt paží, s koně snes a nést dal

do stanu jeho... Po koni pak volal

a v boj chtěl znovu vyjet... Slzy

nám tekly z očí. Z boku řinula mu

krev valným proudem, jenž se nedal stavit.

Tu viděl konec... Rozdělil nám leccos

v památku svoji... S filosofy mluvil

o příštím žití duše... Usmíval se...

Jen jednu chvíli smuten byl, když řek jsem

na jeho otázku: – Což Anatolus? –

že dobře mu již... Dech se stával těžší,

pak sklenku vody vypil, vzdych a skonal...

Byl stejně synem Hellady jak Říma.

Ten sílu duše, ona vzlet jí dala.

A duše jeho jistě byla duší

Hellady, Říma... sotva vyšla z těla,

bylo nám, Řím že musí přestat dýchat,

a Hellas že tu právě dokonala...

Vznešený v životě a velký v smrti.

Žil krátce – ale slavná paměť jeho

přetrvá věky. Nám pak, kdož s ním žili,

útěchou bude pro zbytek dnů našich,

že znali jsme jej, že jsme dýchat směli

vzduch, jejž on dýchal, že jsme patřit směli

v zrak jeho zářící a jako oknem

k dnu jeho veliké a čisté duše.

Přátelství jeho bude chloubou naší,

a – líčí-li mi správně toho Krista,

kdož ve vojště jej našem vyznávají –

pak i ten Galilejský hrd být může,

že takový duch byl mu nepřítelem.

Popelu jeho budiž lehka země!