IMPROMPTU. (I.)

Do modra věž se pozvedá,

drobounkých domků vévoda.

Má v ňadrech srdce zvučící,

jež svědomím jest vesnici,

zve k modlitbě ji, ku práci,

v čas ohně v sny jim burácí,

jich duše večer vyveze

v to modro k sobě; posléze

jde k hrobu s nimi, jeho zpěv

s hrudami padá na rakev. –

Jak zvon však zazní, v zápětí

vždy hejno kavek vyletí

a krouže zlobí se jich shon,

že věž je věží, zvonem zvon,

svá hesla křičí bitevní

a křídly bijí kolem ní,

a ještě krouží, zlobí se,

když zvon už dávno ztiší se...

Tak bylo vždy a bude to.

A ty, jenž kol jdeš, poeto,

k té věži obrať zřetel svůj –

a sudbě svojí poděkuj!