IMPROMPTU. (II.)

Kdys těšilo mě poseděti

v hovoru k ranním hodinám

a kohokoliv uváděti

v svých snů a tužeb jasný chrám;

já vykládal, až plály líce

a hrdlo ochraptělo dost –

nu, cicerone věřil více

v svět, sebe, lepší budoucnost.

Teď má rád klid, v němž doutník plane

a sklenka vína pije se –

kdokoliv v dvéřích mojich stane,

mým nepřítelem stane se;

nic nemám, kam bych vedl koho,

klíč k mému chrámu samý rez,

z výkladu neznal bych už mnoho,

a chrám – kdo ví, zda stojí dnes...