Impromptu.

V podzimní šero, mlhou prosáklé,

plá měsíce zlať ve zkaleném skle,

a v stlumeném tom svitu lampy stažené

má všecko kontury tak do mdla zamžené.

A duše zlákána svou fixní ideou

(hod cudný slavit ve svém Paláci),

vstříc do mlh vybíhá – a s dary na rukou –

však tesklivě se zpět vždy navrací.

V podzimní šero slabě zamžené,

plá měsíc svitem lampy stažené,

a jeho kontura tak chorobně a mdle

se občas náhle zachví v řeky zrcadle.