IMPROVISACE KU SMRTI HAZARDNÍ

Ty obrovské kmeny šerého lesa, zemdlené délkou roků,

pod jejichž vlnami těžkomyslné koruny zpívaly,

nad křížem samovraha shnilým bděly zaklety

a drn, kam tryskla krev, svým stínem smývaly...

To nebyl... ne, z těch jeden, kteří snad nenávidí a proklínají,

ti silní, bičující společnost, v níž tak trudno je žíti,

ni extatik, jenž přestal milovat slunce a tajemství bouří

a nad smutky vítězit hymnem a tuchami jiného bytí.

Ne. To nebyl nespokojenec, jenž vytušil marnost všeho,

ni milenec jar, kterého jeseň studeným jíním zrosila.

Ni ten, jenž k východu obrácen s vítězstvím visí

byl přepaden jako stvol, jejž kosa rázem skosila...

To naivní, smavý byl hoch. Osmnáct jar a divoký.

Koketní růži na prsou, střelil se. Proto: co řekne Ona.

Že k smrti jej bolelo opovržení jejích šestnáctiletých rtů

a že to byla snad největší pomsta: co řekne teď Ona.