IMPROVISACE NA STARÝ MOTIV.

Měsíc svítí nad vodami –

tak, má duše, zas jsme sami.

Vidíš, to je lidské štěstí:

na konec vždy rána pěstí,

vždy jen výsměch z hloubky zní ti –

a ty, duše, chtěla’s žíti!

Já ti říkal: Duše žalná,

nech ta bílá světla dálná,

nechtěj slunce, noc když dusí.

Vidíš, tak to končit musí!

Život v mládí nerad hyne –

šli jsme tedy v kraje jiné.

Z vypráhlé a mrtvé země

dojít chtěl jsem hory témě,

nejvyšší té hory v dáli,

kde bludičky snů mých plály,

a kde bytost světlá, malá

květy touhy rozsypala,

a v nich stála bílá, lesklá –

Bože, a ten vrch byl ze skla!

Tak jsme spadli. – Co teď zbývá?

Půjdem, duše důvěřivá!...