IMPROVISACE ZA TESKLIVÉ NOCI. (I.)

Noc temnem bezedná; déšť ve skla oken bije

a vichr bezuzdně se válí po polích.

Jak bolest divoká a stesk když duši zryje,

že za výbuchem pláče hořký tryskne smích,

tak kvílí jeho sten a stromů ve větvoví

se láme, odražen zas do oken se vrhá,

udeří, v bezmocném jen vzteku rámem trhá,

pár hesel zoufalých ti ochraptěle poví

a zas se svíjí v tmách.

Nic nevidíš, jen moře

tvrdého černa, jak je deště protne šleh,

nic necítíš, jen tíhu, širé na prostoře

jak v beztvárných se klade obrysech.

To chvíle mučivá, kdy myslíš na sebe,

kdy zadíváš se znovu vlastní ve hlubiny,

kdy náhle v duši cosi zazebe

a zabolí. Tvůj život mdlý a nehostinný

vyvstane před zraky, a je ti čehos líto,

co mohlo jinak být a nikdy nebude – –

Tvé osamocení teď hovoří to

a větrů pláč a deště krůpěje,

jak po skle stékají. – A bolest tajná,

již přemáhal jsi, bil a stlumoval,

teď v zrak se zadívá a hlavou zachvěje

a mozkem jenom šumí jakýs citát z Heina,

jenž tlumočil ti vlastní duše žal:

„Doch fall’ ich unbesiegt und meine Waffen

sind nicht gebrochen, nur mein Herze brach.“

To chvíle taková, kdy bolest usnout nedá,

kdy duše ubitá se chví a tesklivá,

kdy tíseň drtivá se ve hlubinách zvedá,

kdy oko v úzkostech se do tmy zadívá,

kdy vidíš, tvoje sny jak roztříští se jednou,

kdy světla nechápeš, jen tíhu úderů,

svou cestu v dálkách vidíš, šerou, bezvýslednou,

a bědně prohránu svou sílu veškeru –

a touha bláznivá v těch těžkých hodinách

se rodí: Vstát a vyjít, chodit ulicemi,

bez cíle, bez vědomí, větrem, v tmách,

a volat s krví v očích divě do noci

svou žhavou nenávist a pohrdání všemi

a zuby jenom skřípat v chabé bezmoci – –