IMPROVISACE ZA TESKLIVÉ NOCI. (II.)

A to je všecko? Cesta bědná

v neznámo kalné z neznáma,

kde jakás síla bezohledná

lednýma bije rukama,

ten věčný vzlyk, jenž vysmívá se

biblickým chvalám souladu,

ten květ, jenž v pomíjivé kráse

už nese vůni západu,

ten stálý úder z tajných dlaní,

ten chmurný závěr v dění všem,

to přísných sudeb hrozné zrání –

to nazýváme životem?

Kdo větším nám je nepřítelem?

Má tvrdou ránu na náš vzdech,

má úsměšek jen v zraku stmělém,

když jdeme k němu v úsměvech.

A jedna prudká bolest láme

tím hořkým proudem v závrati,

že tolik jemu v obět dáme

a málo tak nám navrátí.